První porucha v mém vývoji vznikla ještě před narozením. Asi jednou z půl milionu případů se v rané fázi těhotenství stane, že se jedno dvojče, tzv. parazitické dvojče, přestane vyvíjet a druhé je pohltí. Že jsem se neměla narodit sama jsem zjistila až v mých dvaceti letech. Dlouhodobě mě břicho trápilo. Jednou jsem večer v křečích skončila na pohotovosti, ráno na
Psychická nemoc často není vidět, ale to neznamená, že neexistuje. Mnoho lidí kolem nás každý den funguje navenek normálně, zatímco uvnitř svádí tichý boj, který okolí vůbec nevnímá. Když si zlomíte nohu, lidé to vidí okamžitě. Máte sádru, kulháte, nemůžete normálně fungovat. Nikdo nepochybuje, že vás to bolí. Nikdo vám neřekne, že si to jen
Psychóza není jen slovo z lékařské zprávy. Je to stav, kdy se realita začne nenápadně měnit a člověk tomu zpočátku vůbec nevěří. Jaké to je ztratit pevnou půdu pod nohama a postupně se propadnout do jiného vnímání světa? Psychóza je zvláštní zkušenost. Kdo ji nezažil, jen těžko si dokáže představit, jak hluboko dokáže člověka vtáhnout
Remise je období, kdy se život po depresi znovu uklidní. Neznamená to, že je všechno definitivně pryč, ale že se člověk vrací zpět k běžnému fungování a hledá znovu rovnováhu. Když se ohlédnu za posledním rokem svého života, napadá mě jedno slovo. Stabilita. Ne dokonalá stabilita, ne život bez výkyvů a bez nejistoty. Ale stabilita,
Psychofarmaka jsou komplikovaným tématem, protože i když věříte, že pomohou, brát léky na psychiku je zvláštní pocit. Málokdo přebírá medikaci s úsměvem, ačkoli nakonec je fajn poskytnout si tu naději. Stojí to opravdu za to? Někdy ano. Antidepresiva ovlivňují víc než náladu, ale když už někdy nepomohou, tak jak bych chtěla, alespoň poskytnou nový pohled, otevřou
Když to všechno jde do háje, vztek zůstává neochvějným dvojčetem smutku. Ne jenom jako obrana, ale věřím, že vztek (i když je občas na všechny a na všechno) má někde své místo. V určitý moment, přestože si nedokážete představit běžný život, v ten moment člověk želí, co mohlo být – obvykle před vyhledáním pomoci, nebo
Asi před rokem jsem zde popisovala příběh člena rodiny. Říkáme ji zde Magda. Pokud bude zájem zveřejnit, zde je krátké pokračování jejího příběhu. Třeba některým pomůže pochopit sebe sama. Magda – hraniční porucha osobnosti, různé sexuální orientace – z donucení docházela na terapie. Neměla je ráda, byly pro ní jen zajímavá omluvenka ze školy. Škola
Některé psychické poruchy mají kořeny hluboko v genech. Samotná genetika ale nestačí – spouštěčem bývá kombinace vnitřní zranitelnosti a vnějších vlivů, které člověk během života zažije. Někdy přemýšlím, jestli se psychická nemoc nerodí už dávno předtím, než si jí všimneme. Jako by byla ukrytá v genech a čekala na okamžik, kdy ji probudí spouštěč. V
Častým slovem, které vídám v souvislosti v motivacemi za sebepoškozujícím chováním, bývá trest. Ty další mimochodem bývají: Též často slýchám, že sebepoškozování není o upoutávání pozornosti. Jenže co když je? Co když se tím opravdu pokoušíme někoho upozornit? Sebepoškozování se sice vynořuje obvykle v pozdějším věku v podobách pálení, řezání, kousání, po kterém zůstávají jizvy. Tehdy obvykle okolí zpozorní,
Naše paměť není přesný záznam reality. Je ovlivněná emocemi, prožitky i aktuálním psychickým stavem, což může vést k tomu, že si události pamatujeme jinak, než se skutečně staly. V hlavě mám obrazy, které se prý nikdy nestaly. Jiné okamžiky si vybavuji s jistotou, ale lidé kolem mě tvrdí, že to bylo jinak. A tak se
Napsat příběh
