První porucha v mém vývoji vznikla ještě před narozením. Asi jednou z půl milionu případů se v rané fázi těhotenství stane, že se jedno dvojče, tzv. parazitické dvojče, přestane vyvíjet a druhé je pohltí. Že jsem se neměla narodit sama jsem zjistila až v mých dvaceti letech. Dlouhodobě mě břicho trápilo. Jednou jsem večer v křečích skončila na pohotovosti, ráno na sále. Z břicha mi odebrali ono dvojče, vývojovou cystu, dermoid už prorostlý do střev. Z nemocnice jsem si naopak odnesla panickou hrůzu z lékařů, syndrom bílého pláště. Po dvaceti letech jsem svým strachům čelila znovu, tentokrát na onkologii. Onkologická diagnóza odstartovala nejtěžší rok mého života.
Máte tam nádor. Jdete pozdě. Tato prvotní slova ve mně na podzim 24 aktivovala jakýsi záchranný mód, ve kterém sem dokázala zkrotit všechny své strachy. Zahnala jsem všechny démony a soustředila se na hledání způsobů, jak se uzdravit. S onko diagnózou jsem záhy “přepla” do nouzového režimu. Nemoc mě zastavila, odtrhla od počítače, jinak bych u něho jako sebedestruktivní workoholik, perfekcionista s těžkými příznaky ADHD nejspíš umřela. Cítila jsem se vysílená a unavená životem, a to měl boj teprve začít.
Pomohla mi víra. Věřím v život. Věřím v lásku. Láska vše vyřeší, láska vše vyléčí. To bylo motto, kterého jsem se držela a šlo to i díky tomu, že jsem doma měla hned čtyřnásobnou dávku ryzí lásky, tolik lásky, že se v ní ztratily všechny chmury. Člověk by řekl, že jsem byla sama. Já měla doma je, tak krásné a dokonalé bytosti, že jsem nemohla být než šťastná a vděčná za to, co mám, za to, jak to je, ať to bylo jakkoli, ať jsem byla onko pacientem. Doma jsem navíc měla své kočičí léčitele s jejich kouzelnou vrnivou energií.
Když vládne nejistota
Hned na začátku své cesty k uzdravení jsem byla nucena odříznout vřed v podobě nepochopení a razantního odmítnutí podpory těch, kteří si chtějí říkat rodina.
Někdo má psa jako partnera, další jako dítě. Někdo má kočku. Já měla velkého psa a tři kočky, jako partnera, jako děti. Měla jsem za to, že mi stačí půl roku klidu, kdy se budu věnovat sobě a svému uzdravení. Jenomže nebylo za co si ten klid koupit. Nebylo nic, jen nejistota.
Jako letitá osvč jsem ani nevěděla, jak funguje nemocenská, kolik administrativy obnáší. Neuměla si představit, jak náročné je žádat v nemoci a nouzi o pomoc úřady, jak nejistá taková pomoc je. Každý měsíc znovu a znovu nové kolečko, žádosti, potvrzování, jak zlé to je. Kruh bezmoci se roztočil a nebylo jak ho zastavit. A to měla být prioritou léčba, resp. diagnostika, onkologická komise, a pak až možná i léčba. Vůbec jsem netušila, co to znamená a kolik sil to bude stát. A to jsem si byla vědoma své panické hrůzy z chirurgické oceli, extrémní strachu z lékařů, syndromu bílého pláště, který jsem si nesla 20 let. Spustila ho dávná akutní operace. Tehdy to byl útvar mezi střevy a vaječníky, dermatoid, parazitické dvojče. Nyní to byl k. děložního čípku.
Návrat do nemocničního prostředí se neobešel bez paniky. O klidu si onko pacient jako já může nechat jen zdát, když tedy spí. Na onkologii vládne nejistota, nenaplněná očekávání, kdy dnes neplatí nic, co včera. A zítra je zase všechno jinak. Trvalo přes dva měsíce, než mi onko komise předložila návrh operace (odebrání děložního čípku s nádorem, také dělohy, vaječníků, uzlin) jako nejlepší a jediný způsob léčby. Prognóza měla být dobrá, ale přebil ji výčet možných komplikací. Strachy jsou na onkologii všudypřítomné, otázkou je jenom to, kdy člověka pohltí. V mém případě to bylo překvapivě až v době, kdy mělo být po všem.
Nedostatečnost
Na své cestě k uzdravení jsem pochopila, že už neunesu to břímě svého života, dítěte svých rodičů. Jenže uvědomění sebedestruktivních programů a postojů jako: nejsem hodná lásky, nejsem dost dobrá, nezasloužím si mít se dobře, nedělám dost… opravdu dost nebylo.
Nechtěla jsem stále dokola oživovat to dítě, které nikdy nepocítilo nějaké bezpečné zázemí, pocit jistoty a lásky bližších. Trvalo mi to 40 let, ale dospěla jsem k závěru, že už nemůžu hledat lásku tam, kde není.
Když děti nepoznají, co je to funkční rodina, opora blízkých, bezpečný domov, logicky si ho neumí vytvořit, vysvětlovala mi psycholožka s tím, že se tomu říká vývojové trauma, syndrom týraného dítěte. Mohlo by to vypadat jako schizofrenie nebo nádor na mozku, ale pokud jsem týrané dítě, je můj aktuální stav hodný psychiatrické hospitalizace, “jen” následkem mých životních zkušeností.
Já se přitom bráním nálepce týraného dítěte, nechci se neustále utvrzovat se ve své roli oběti. Ostatně nějaké týrání znám jen z vyprávění, z dětství si nic nepamatuju, zatlačila jsem to v sobě hluboko za možnosti paměti.
Role oběti
Z dětství si vybavím jen pár střípků, tu a tam nějaký výsměch za rodiče, za to, odkud pocházím a kdo jsem. Alkoholové eskapády byly nepřehlédnutelné široko, daleko, bití, ponižování a výčitky zněly jen za zavřenými dveřmi. Nikdy jsme nebyli dost dobří, nikdy jsme nebyli dost dobré děti pro své rodiče, nejsme dosud, nejsme hodné lásky, péče a zájmu, pochopení.
Jenže přijmout, že pro svoji rodinu nikdy dobří nebudeme je málo, k opuštění programu nejsem dost dobrý opustit rodinu nestačí. Ostatně rodina i teď, zatímco já si prožívám peklo, naprosto nesmyslně a vulgárně útočí na opevnění, které jsem v obraně vůči jejich zlu postavila. Alibisticky obhajují své počínání. Chápu to, i mě se těžko vysvětluje, proč mi není rodina v takové nemoci, v takové situaci poblíž. Chápu, že i oni to musí nějak vysvětlit, obhájit sami před sebou. To já jsem ta špatná a jejich péči, lásku, podporu si nezasloužím. To je jejich postoj, jejich volba, jejich způsob bytí, jejich život. Já se jen snažím od něho jednou provždy odpoutat. Marně.
Pocit, že nejsem dost dobrá, je stále všudypřítomný. Byli jsme sociální případ, tři děti matky samoživitelky, týrané ženy, která se před svým údělem schovala v alkoholovém oparu. Matka i rozvedená zůstala celý život ve své roli oběti, aby doma (ne)vychovávala další oběti. Ona to nedokázala, já se zatím jen snažím nebýt jako ona, sociální případ, oběť. Marně.
Odpuštění a vina
Odpustila jsem, nemám už co odpouštět. Na nikoho se nezlobím, nechci vzývat zlo, probouzet zlobu a vztek. Nejsem bez viny. Nebudu na nikoho házet kamenem. Chci žít v lásce. Už nechci být pořád to malé dítě, co neví kudy kam, zraněné se chce jen chvíli schovat před světem, v klidu si odpočinout. Ale zase jsem.
S oním programem, že nedělám dost, jsem se předtím několik dlouhých měsíců jen pracovala. Vrhla jsem se nadšeně do nových technologií a AI, investovala veškerý čas, peníze své i cizí do projektu, který mi měl zajistit, že už se budu mít dobře. Neudělala jsem dost, zhroutila jsem se dřív, než jsem ho dokončila. Mé sebedestruktivní programy mě dovedly až na pokraj vyhoření, tam, ve stavu silné finanční tísně, už nešlo přehlížet ani zdravotní problémy, které jsem do té doby v pracovním zápalu ignorovala. A tak jsem se dostala až na onkologii. Diagnóza: rako-vina.
Peklo přišlo pak
Po totální hysterektomii mi hlava přešla do režimu hysterie. Tělo se nevrátilo do režimu běžného fungování a tělesná dysfunkčnost ve mě dennodenně probouzí strach a černé scénáře. Až několik měsíců od slov o nádoru, která mě vrhla do víru těžko popsatelné změti pocitů strachu, stresu, nejistoty, ale i aktivace záměru uzdravit se, kdy se hospitalizace střídaly s návraty a přípravou na další, kdy jsem musela sama obstarat a zajišťovat, aby se někdo postaral o moje nejbližší, má zvířata, přišla ta největší rána. O svoji nejbližší jsem přišla.
Tohle už nedokážu unést. S jejím srdcem se zastavil i můj svět, ale běh života neustal. Další boj o život na sebe nenechal dlouho čekat…
Napsat komentář