V hlavě mám obrazy, které se prý nikdy nestaly. Jiné okamžiky si vybavuji s jistotou, ale lidé kolem mě tvrdí, že to bylo jinak. A tak se začínám ptát – kde končí vzpomínka a začíná nemoc?

Někdy si nejsem jistý, co je skutečné. Ne ve smyslu, že bych viděl halucinace. Ale spíš v tom, že některé vzpomínky jsou až příliš ostré. Přesné v každém detailu. Jenže pak o nich mluvím s někým, kdo u toho byl taky – a on mi řekne, že si to pamatuje úplně jinak. Nebo vůbec. A najednou si nejsem jistý vůbec ničím.

Některé momenty mám v sobě jako vypálené do kůže. Vím, co jsem měl na sobě, jak voněl vzduch, kdo co řekl. A přesto – prý se to nikdy nestalo. Prý jsem si to spletl, vymyslel, přibarvil. Prý jsem si jen domyslel zbytek příběhu, který ve skutečnosti proběhl jinak.

Dlouho jsem si myslel, že se mi jen horší paměť. Že zapomínám detaily nebo si je podvědomě přetvářím. Ale postupně jsem si začal všímat, že to není jen o zapomínání. Že si některé věci pamatuju až moc. A přesto špatně. Jako kdyby se mi v hlavě tvořily verze reality, které pro mě byly pravdivé. Až na to, že okolní svět je neuznával.

V rámci diagnózy mi to někdo konečně pojmenoval. Schizoafektivní porucha. Slova, která se těžko vysvětlují těm, kdo nezažili. Znamenají mimo jiné to, že v určitém rozpoložení může mozek pracovat jinak. Skákat mezi stavy. Vnímat svět se zpožděním, nebo naopak příliš zrychleně. A v tom všem se může realita ohnout. Ne úplně zlomit, ale změnit úhel. A v tom úhlu pak člověk žije.

Začal jsem si dávat pozor na to, co říkám. Předtím jsem vyprávěl, co si pamatuju, s jistotou. Dnes už váhám. Dávám si čas. Přemýšlím, jestli to nebyl sen. Nebo epizoda. Nebo něco mezi. Naučil jsem se žít s tím, že moje vzpomínky nejsou vždy spolehlivé. A že se v tom nemusím stydět.

Schizoafektivní porucha pro mě neznamená ztrátu rozumu. Znamená spíš jiný způsob vnímání. Někdy zrychlený, někdy zamlžený, někdy zkreslený. Ale stále lidský. A přestože mi někdy uniká, co je přesně pravda, pořád vím, co cítím. A to mi zůstává.

Možná si nepamatuju všechno správně. Možná jsem některé příběhy přetvořil tak, aby dávaly smysl. Ale bolest, strach, úleva i radost byly skutečné. A to je někdy víc než přesné datum nebo konkrétní věta.