Když to všechno jde do háje, vztek zůstává neochvějným dvojčetem smutku. Ne jenom jako obrana, ale věřím, že vztek (i když je občas na všechny a na všechno) má někde své místo. V určitý moment, přestože si nedokážete představit běžný život, v ten moment člověk želí, co mohlo být – obvykle před vyhledáním pomoci, nebo když se věci obrátí k lepšímu a vám dojde, co by mohlo být. Vztek může být prvním znamením, že člověk už jen nepřežívá, ale také prvním varovným signálem. Myslím, že sami často tušíme, že není něco v pořádku, že jsme na dně, ale… Nejste smutní, ne vždy. 

Málo energie přichází s neustálou podrážděností a bezmocností měnící se ve zlost, která se překrývá se zoufalstvím. Můžete být naštvaní na celý svět, protože víte, že něco nefunguje. Jste naštvaní na všechny lidi okolo vás, protože nevidí, jak máte potíže pokračovat dál a vy si připadáte odpojení, osamělí. Čím víc selhává komunikace, tím víc podrážděnější jste a tím méně si připadáte jako člověk, protože nic jiného až na vztek a zoufalství z vás nezbývá nic jiného. Zároveň slouží i jako maska – Nemohu trpět žádnými duševními potížemi, protože nejsem zoufalý, chyba je ve všech okolo mě a jsem vlastně jenom naštvaný. Jste podráždění a vydržet v něčí přítomnosti je nadlidský úkon, stejně jako pro druhou stranu je těžké vydržet s vámi. A když odejdou, zůstává přesvědčení a samota.

Vztek je normální reakce, snaha se bránit před přicházejícím problémem. Poslední nával energie, snaha něco změnit. První impulz hněvu často míří ven. Vztek ukazuje, že se něco děje a že je potřeba něco změnit. Je potřeba ho pojmenovat a naučit se s ním pracovat, ne ho zatracovat. I když je ošklivý, tak si zaslouží pozornost. Taky vás teda nepustí dál jako účinná obranná reakce, nutí vás jet na zásoby energie a odmítá se zastavit, protože všechno je v ten moment lepší než se zhroutit. Na druhou stranu se dá i využít jako motivace, když se správně nasměruje a neoslepuje.