Asi před rokem jsem zde popisovala příběh člena rodiny. Říkáme ji zde Magda. Pokud bude zájem zveřejnit, zde je krátké pokračování jejího příběhu. Třeba některým pomůže pochopit sebe sama. Magda – hraniční porucha osobnosti, různé sexuální orientace – z donucení docházela na terapie. Neměla je ráda, byly pro ní jen zajímavá omluvenka ze školy. Škola ji taky nebavila, moc pilně do ní nechodila. Na praxích však vyráběla rukodělné výrobky. Ty ji možná částečně dokázaly odreagovat od okolního světa, který pro ní byl a je stále nepřátelský. 

Všichni ji zraňují, ale ona jim přesto nikdy nepřestane pomáhat. To jsou její vlastní slova. Její oblíbenou činností bylo líčení, ve stylu anime. Do noci zůstávala vzhůru a velmi extravagantně na svém obličeji ztvárňovala, jak se cítí. Její rodiče to děsilo, neviděli to rádi, ale nezakazovali. Vlastně ani nemohli – je dospělá. Svůj život pak Magda upnula k jedinému člověku – odpoutala se od přítelkyně, aby se tentokrát připoutala k novému příteli. V mnohém se jí podobá, v mnohém je jiný. Její make up miluje, extravagance v oblékání i chování se mu líbí. 

Magdin svět se zmenšil a její zájem se točí jen okolo něj. Jak ho nevidí jediný den, upadá skoro do deprese. Stále bojuje se svou psychikou. Strach, záchvaty, emoční vlny, euforie, sklíčenost. Bere léky. Alkohol hodně omezila, zakázané látky snad i úplně vynechala. Pak se svěřila, že bojuje s psychikou už 8 let. A že už je vlastně na světě o 2 roky déle, než plánovala. Vše chtěla ukončit v den, kdy bude dospělá. Neudělala to, ale přesto si stále myslí, že by to pro ni bylo nejlepší řešení. Nepřemýšlí o budoucnosti. 

Chvílemi pak uvažovala nad hospitalizací v léčebně. Pro její okolí to bylo šokující zjištění, protože hodně dlouho se v těch stavech utápěla bez pomoci. Úspěšně ukončila školu, ukončila i terapie. V ten okamžik se zdála být úplně v pohodě. Svoji budoucnost viděla v náručí svého přítele. Jenže asi všichni z jejího okolí v tu chvíli věděli, že tak jednoduché to rozhodně nebude. A že bez práce sama na sobě se z toho kolotoče spíš nedostane. 

Už během léta ji optimismus opouštěl. Nebyla spokojená, nebyla šťastná, řítila se do neznáma – do práce. Ta práce ji nakonec po měsíci zlomila. Neustála stres, nelíbilo se ji, co musí den co den vykonávat, nechtěla se vůbec bavit s lidmi. Nechtěla ráno vstávat, zjistila, že nestačí jen omluvenka, že se dnes necítí dobře. Neunesla tu tíhu a musela v práci skončit. Teď se chce víc věnovat sobě, svým zálibám, nechce zažívat nepříjemné pocity. Ale její ochota pracovat na sobě, se svými emocemi a technikami jak si v krizovou chvíli pomoci, je mizivá. Před světem se chce schovávat za svou diagnózu, nechce se přijmout taková, jaká je. A myslím si, že to je přesně ten klíč – ona se nepřijala, ona se sebou stále bojuje.