Jsem pracující máma dvou malých dětí, které mám ve výhradní péči. I přestože mi byla před 10 lety diagnostikována paranoidní schizofrenie, rozhodla jsem se mít, s nyní již bývalým partnerem, děti. Bylo to v období, kdy jsem si naivně myslela, že se u mě nemoc již nikdy neobjeví, a já geneticky nezatížím naše děti schizofrenií. V tomto období jsem si myslela, že jsem šťastlivec a moje 1. ataka byla jen takový vztyčený prst, který mi měl říct, že je důležité dbát na odpočinek. Vzhledem k tomu, že jsem byla ve velmi náročném 3 – letém vztahu a k tomu na mě i během něj dopadal nedostatek spánku spojený s raným mateřstvím, spustila se u mě po rozchodu druhá série tří psychotických atak v rámci jednoho roku. Nyní se snažím být tou nejlepší mámou, kterou moje děti potřebují. O nemoci s nimi komunikuji ve formě, které je srozumitelná jejich věku.
Když jsem začala psát první pasáže knihy, nenapadlo mě, že za pár let vyjdou v papírové podobě. Jednalo se spíše o deníkové zápisky a nejrůznější útržky mých postřehů. Byla to pro mě terapie formou psaní – protože papír snese všechno. Především jsem chtěla mít pro sebe „hmatatelné“ důkazy mé psychózy. Abych si je sama sobě nesnažila vyvrátit, až budu ve fázi remise.
Později mě napadlo to zkusit vydat. Protože jsem si moc dobře uvědomovala, jak mi něco takového na knižním trhu chybělo. Trh je plný odborných knih o schizofrenii, ale knih od lidí s vlastní zkušeností je velmi málo. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem byla sama ze sebe zklamaná, že jsem selhala, když jsem dostala tak krutou diagnózu. Napadaly mě myšlenky na asistovanou sebevraždu, protože jsem si myslela, že jsem nutně sériový vrah. Právě takhle lidé s diagnózou schizofrenie jsou vykreslováni masmédii. Já se s tímto „škatulkováním“ naprosto ztotožňovala, protože jsem jinou variantu z tisku a z televize neznala. A především – v té době se žádné destigmatizační kampaně nedělaly. Byl to pro mě konec mého dosavadního života. Ale díky tomuhle „konci života“, jsem našla nový smysl života. Pochopila jsem, že mě nemoc nedefinuje, pouze mi nastavuje limity, které je důležité respektovat, aby se nemoc již nevrátila. Stále se učím s tímto onemocněním žít. Chci lidem ukázat, že tahle diagnóza není koncem života. Ba naopak – pokud člověk na sobě pracuje (díky psychoterapiím), bere léky, navštěvuje CDZ, má podporu ze strany rodiny a přátel, apod., tak vede opravdu plnohodnotný život. Nejdůležitější je nelámat nad sebou hůl. Netlačit na sebe, protože zázraky se nedějí ze dne na den. A pomalu na sobě pracovat. Já tohle všechno pochopila až časem, díky procesu zotavení. Při každé atace jsem spadla na hlubší dno než při předchozí atace, ale díky týmu lidí kolem mě (rodina, přátelé, zdravotníci, sociální pracovníci atd.) jsem se zvedla a nedovolila jsem mé nemoci, aby mě zničila. Pravdou ale je, že nemoc ve mně vždy zničila něco špatného, toxického, co mě ničilo. Ale to jsem pochopila vždy až s odstupem času.
Kniha začíná mými prvotnímu úvahami nad tím, proč se stále neposunuji dál, proč se ve všem motám a ve finále jen stagnuji na místě. Je to důsledek přečtení pár filozofických spisů z knihovny. Navazuji na to vzpomínkami na dětství, studium a cestování po světě díky modelingu. Poté se navracím do rodného města a vrhám se na sport, kterým utíkám před prázdnotou a samotou, která na mě čeká doma (to si ale uvědomuji až s odstupem času). Pořizuji si pejska, enormně sportuji, chodím do práce, a aby toho nebylo málo – nastupuji na vysokou školu, kterou díky propuknutí nemoci předčasně ukončuji. Líčím, co všechno kolem sebe vidím a tohle „všechno“ sytí můj vnitřní blábol o sledování a manipulaci. Uvědomuji si, že je se mnou něco v nepořádku, a proto vyhledávám lékařskou pomoc. Všechno se mi to zdá být nereálné, ale nevěřím, že to není náhoda, protože se to prostě děje všude kolem mě. Upadám do akutní psychózy. Nevzdávám se, a sžívám se s novým životem. Po pár letech potkávám přítele, se kterým mám děti. Těhotenství je velmi náročné a už i po prvním porodu u mě v porodnici naskakuje laktační psychóza. U druhého těhotenství okamžitě po porodu zastavujeme laktaci pomocí léků. Postupně si začínám uvědomovat, že musím ukončit vztah s přítelem. Po rozchodu zažívám pár týdnů naprostou euforii, protože přestávám být pod takovým tlakem. Ale důsledky tohoto 3-letého vztahu na mě začínají dopadat a díky němu se u mě spouští další série 3 psychotických atak. Následně se během hospitalizace na psychiatrii snažím zapisovat si všechny myšlenky, které mám v hlavě. Díky tomu dávám nahlédnout do hlavy člověka se schizofrenií. Psaním současně uvolňuji napětí, které tyto myšlenky v mé hlavě vytvářejí. A na to všechno pozvolna navazuje zamyšlení nad onemocněním schizofrenie – co mi to vzalo a co mi to dalo. Tak přesně o tomhle je má kniha.Nyní bych knihu koncipovala jinak, to musím uznat, ale v době, kdy jsem ji vydala, byla tou nejlepší formou mého projevu. Díky této zkušenosti mám spoustu postřehů, jak napsat 2. knihu lépe 😊
Napsat komentář