Od svých 14 let jsem měl psychické potíže. Spekulovalo se o depresích, ADHD, autismu nebo OCD. Některé z toho se potvrdily, některé ne.
Když jsem měl tak špatné období, že jsem si chtěl ublížit, řekl jsem to psychiatričce a ta mi řekla, že na všechno nepomůžou léky a že to bude kolísat. Nevím, co tím myslela, ale nic s tím neudělala.
Jednou (myslím si, že to byla první hypománie) jsem před návštěvou psychiatričky spal pouze jednu hodinu a když jsem k ní přišel celý vysmátý s tím, že jsem měl vedlejší účinky tak jsem vysadil léky, udělala mi testy na drogy a alkohol a poslala mě domů s tím, že až se rozhodnu brát léky, mám se ozvat. To byla stopka a od té doby jsem tam nebyl.
Později v 16 letech jsem oznámil své rodině že jsem trans. Rodina mě kvůli mé špatné formulaci a nechápání jejich situace úplně nepodpořila. Tehdy přišla má první velká deprese. Začal jsem si ubližovat a měl jsem plán na sebevraždu. Trvalo to asi měsíc a půl. Najednou se moje nálada otočila o sto procent. Začal jsem mít tunu energie a náladu skvělou. Málo jsem spal.
Toto netrvalo dlouho, protože jednoho čtvrtka ve škole jsem začal vykládat svým spolužákům, že jsem jediný člověk na planetě a že je poslala vláda aby mi vzali moji nesmrtelnost. Začal jsem mít halucinace a bylo to opravdu děsivé. Školní psycholožka mě trochu uklidnila a šel jsem domů.
Druhý den ve škole jsem si začal myslet, že mi někdo otrávil vodu a když jsem to řekl výchovné poradkyni, zavolala mi sanitku.
V nemocnici nám dali žádanku do krizového centra, do kterého jsme naplánovali jet v pondělí.
Celý víkend jsem skoro nejedl ze strachu z otravy.
V pondělí jsme dorazili do krizového centra, kde nám po pár hodinách čekání řekli, že to vypadá jako bipolární porucha s psychózou a že je nutná hospitalizace. Později na konci hospitalizace mi opravdu diagnostikovsli bipolární poruchu. Teď je mi 18 a pořád nemám vyhráno.
Napsat komentář