Diagnóza poruchy nálad je zajímavá věc. K čemu mi to vlastně je, když nechci léky? A co když moje denní fungování není tak narušené… Prostě občas musím víc zabrat, občas jsem neuvěřitelně chaotická, ale přeci jsem v pořádku. Považuji skoro za úsměvné, že prvními varovnými signály může být jakási nekonzistence identity a nepohodlnost sám v sobě.
Emoce přece nevznikají z ničeho… Nebo jo?
Pokud své stavy nedokážete pojmenovat, vlepit jim nálepku, je snadnější se jimi nechat pohltit. Oblíbený paradox tak například může představovat úzkost, které chybí spouštěč v okolí – jste úzkostnější, protože cítíte úzkost v těle jako tlak na hrudi, třes, paniku, ale nevíte proč. Mimo samotné duševní poruchy se málokdy objevuje emoce, které chybí nějaký motiv. Všechno má nějaký důvod a v okamžik, kdy nepříjemná situace pomine, zpracujete rozchod, odchod z práce, „depka“ vás také opustí. Stejně tak úzkost ze zkoušek, ať je sebesilnější. Naučíte se pracovat se stresem, psychoterapii můžete navštívit taky, jste to vy proti svým myšlenkám. Jenže jak se ubránit emoci, která by neměla být?
Jak mohu mít poruchu něčeho, co každý člověk prožívá jinak?
Většinou se setkávám s braním emocí jako součástí něčí osobnosti, jedná se přeci o naše prožívání. Ona je hodně náladová, ona je věčně pozitivní, optimistická. On je naopak pesimista, je hodně rezervovaný, tichý. Bratr má rád společnost. City nám ukazují, co je pro nás důležité. Popřít to nelze. I kdekoli jinde nám city mohou ukázat, čeho chceme dosáhnout a proč. Je možné rozdělit naše „vlastní“ city a city patřící naší diagnóze? K čemu vlastně ta diagnóza je? Přeci nemohu být složená pouze z klinických posudků a léku stabilizujících mi náladu.
Každý jsme osobnost a každý má nějakou odchylku…
Ta zvláštní část „epizod“ nebyl ani jejich možný kontrast (deprese vs hypománie vs úzkost) ale jejich míchání. Ani ne jako by představovaly rozmíchané emoce, ale celé jejich spektrum a lidské vlastnosti představované rozdíly v energii, schopnosti seberegulace, tolerance okolí, pozornost, paměť. Vždy během několika měsíců jsem se dokázala změnit od základů a byla jsem si svými vlastnostmi jistá, dokud mi to nepřerostlo přes hlavu. Myslím, že by mi to ani nevadilo, nebýt pocitu ztráty smyslu a rozvahy. Každá z nich měla své vlastní cíle, strachy, překážky, některá byla šťastná. Některá vnímala sama sebe zřetelněji, některá vůbec. Což je to v pořádku, pokud svůj život dělíte na malé kousky. Je to nepořádek v okamžik, kdy se snažíte zamyslet nad celkem. Najednou zařizujete život nebo tempo práce někomu trochu jinému. Nedávalo to smysl.
Co já nedokážu vyjádřit a ostatní uchopit
Zrádnost psychiatrické diagnózy pro mě spočívá v tom, že naše vlastní symptomy dokážeme popsat jenom my sami. Určení poruchy nálady navíc nezávisí na jednom diagnostickém testu nebo jedné návštěvě, jako spíše na dlouhodobějším sledování. Okolí si jich nemusí všimnout, dokud se nepřetaví do extrému a nezačne ovlivňovat i je. Spousta z nich se předtím i pokouší pomoci, radí, jak se uvolnit, zmírnit stres.
Když jsem se poté vyděsila a pronesla, že mi hlavně vadí, že „epizody“ mezi sebou nemají přestávky, jejich pro mě jejich rady nefungují, našly se další rady. Lidé se vám snaží pomoct, opravdu. Pamatuji si ovšem také, že jsem nedokázala říct, proč je to pro mě tak divné a ostatní jenom pokrčili rameny, protože pro ně podobné potíže neexistovaly. Nechápali, proč nedokážu svou paniku uklidnit jako oni. Možná je to tím, že jako lidé máme tendenci přirovnávat emoce ostatních k našim vlastním. Je to přirozené, jenom to pak znamená, že prožívání ostatních je pro nás do velké míry těžko představitelné a závislé na jejich popisu. Myslím, že to lze občas vnímat i u dětí, které přebírají přesvědčení od dospělých, stejně jako slovní zásobu. Dítě s úzkostí těžko řekne, že vaše rady na úzkost mu nepomáhají. Ani ono není zvyklé, aby úzkost neměla spouštěč a pro vás je rozumnější vysvětlení, že má strach z testu.
Normální… Jenže jinak
Stejně tak to může platit i u dospělých bez předchozího seznámení s duševním zdravím, kteří si procházejí prvními příznaky nebo atakami. Proto i popírání vlastní diagnózy poté a myšlenky „co když jsem si to vsugeroval,“ nejsou nijak ojedinělé. Diagnóza je pak někdy podobná vlastně uznání, že to, co se mi děje, je opravdové. Přestože navenek jsem stále funkční.
Pojmenování epizod mi nepřineslo nálepku patologie, ale paradoxně jsem si začala připadat normálnější. Nějak to dávalo smysl, i když to mělo nálepku a stále nemám ponětí, jestli se mi zdají stabilizátory nálady jako dobrý nápad. Vlastně se učíte, jak funguje vaše tělo. Že některé stavy přicházejí v cyklech. Že se mění vaše energie. Že se to dá předvídat.
Ale ostatní to přece neviděli…
A další nástraha diagnostických procesů poruchy nálad? Když v něčem žijete dlouho, přestanete to považovat za problém, naučíte se fungovat. Dá se zvyknout si na to, že se necítíte dobře, považujete to třeba pouze za špatné období. A když se drží dál, je jednodušší shodit to na osobní povahu než hledat jiné vysvětlení. Po diagnostice se objevuje strach, že nemoc zde s vámi bude navždy, nebo se nejedná pouze o špatné období. Ne vždy je člověk ji schopen přijmout a asi by ani neměl být. Někdy to chce čas.
Zmatek z nálepek
I přes možný počáteční pocit úlevy, schraňování informací o vaší kondici nabízí další várku pochybností. Psychiatrické popisy symptomů často nedokáží zcela zachytit, co se vám děje v hlavě a po čtení popisů ostatních, nebo delším hledání vás může napadnout, že to na vás vlastně nesedí.
Samozřejmě, mylná diagnostika se stává. Tento pocit se ovšem objevuje i po obdržení správné diagnózy. Každý jsme jiný a jednotlivé symptomy se projevují u každého trochu jinak, v závislosti na naší schopnosti sebereflexe, vnímání sebe, morálních zásad, temperametu, kdy se nemoc projevila, atd. Setkáte se s lidmi, kteří prožívají své epizody velice podobně, vnímají své prožívání podobně a vznikají jim z toho podobné překážky, ale také s úplně rozdílnými příběhy, kde by vás jakákoli podobnost nenapadla. Každý své emoce, stavy zpracováváme jinak a podle toho se jeví navenek. Uvnitř to může vypadat stejně, jenže do toho člověk nevidí. V konečném výsledku jsme to často my sami proti sobě, zda se odvážíme mluvit, nebo ne.
Zmínila jsem, že lidé před diagnostikou nedokáží své potíže často pojmenovat a lidé okolo nich uchopit. Přesto věřím, že to nějak jde, jenom to chce čas a lepší komunikaci. V moment, kdy vy to dokážete popsat, dokážete si i lépe pomoci sami, nebo si o tom s někým promluvit, lépe nastavit denní režim. Díky diagnostice jsem zvládla formulovat, proč se necítím dobře. Vím, že ne vždy je to chyba okolí. Nevím, jestli chci léky. Nezvládám všechno, jak bych chtěla. Ale třeba to zatím stačí.
Napsat komentář