Disociativní porucha identity (DID) vzniká jako reakce na traumatické události v dětství, které mozek nedokáže zpracovat, proto si je „rozdělí.“ Aby člověk dokázal pokračovat dál, hlava si vytvoří vlastní systém, který dokáže udržet více přesvědčení a pohledů, a tak se traumatu přizpůsobit. Systém se skládá z tzv. alterů (alternativních identit, osobností). Přestože popis DID působí nápadně, jeho cílem bylo přežít a zachovat zdání fungování, proto není vždy zvenčí na první pohled vidět.
S cílem přiblížit prožívání disociativní poruchy identity, a i rozbít iluzi, že na to nikdo není sám, vznikl instagramový profil Disociativní králíčci, kteří se rozhodli do svého prožívání nahlédnout skrz komiksovou tvorbu.
Jak byste vy popsali disociativní poruchu identity? V jakých oblastech života rozdělení nejvíce pociťujete?
Asi bychom to popsali, jako neustálý chaos, ve kterém se člověk horko těžko orientuje. DID jako takové je obranný mechanismus, který se vyvinul v dětském věku, aby se mozek chránil před traumatickými zkušenostmi. Mozek zkrátka rozštěpí identitu, aby trauma skryl a člověk mohl pokračovat dál. U nás jsou asi nejčastější projevy právě ty disociace a s tím spojená amnézie. DID se nám projevuje neustále, protože jsme rozštěpení do takové míry, že už je prakticky výjimkou být tady celý den sám. Když se na to podíváme z pohledu běžného člověka, tak se nám mění vystupování, mimika, gestikulace, způsob chůze, hlas, nebo obecně řečeno i vnímání světa (protože různí alteři mohou mít různé názory, humor, oblíbené činnosti, úroveň zvládání různých dovedností apod.).
Co vás vedlo k získání diagnózy a jak vám samotná diagnóza pomohla? Jaký krok v léčbě vnímáte jako nejúspěšnější?
Naše host alterka se bála, jestli si příznaky sama jenom nevymýšlí a nevsugerovává. Zároveň jsme měli obavy, zdali nemáme sklony k psychózám, nebo vyloženě schizofrenii… Chtěli jsme si být jistí, že to, co prožíváme, je skutečné a že nejsme jenom poblázněnci. Nejúspěšnějším krokem je pro nás asi více, či méně funkční interní komunikace, protože bez té se s DID pracuje dosti těžko. Zároveň se nám konečně naši mladí (děti / teenageři) alteři přestávají bát se projevovat, což sebou sice nese svá úskalí, ale je to krok ke zlepšení. To stejné s altery z našeho dětství.
Jak reagují lidé kolem vás? A co byste si přáli, aby chápali? Případně jak by vám mohli vyjít vstříc?
Setkali jsme se s velmi širokou škálou reakcí od podpory a pochopení po výsměch, urážky a přání násilí. Lidé si člověka s DID často představují, jako někoho, kdo nemá kontrolu nad tím, kdy nějaké jeho „osobnosti“ přepne a někoho pobodá, jenomže takhle to vůbec nevypadá… Lidi asi děsí nějaké to neznámo, které v tom vidí, ale přitom žije velká většina lidí s DID poměrně běžný život. Bylo by skvělé, kdyby nás lidé nevnímali, jako nebezpečné psychopaty, ale jako lidi, kterým bylo v dětském věku ublíženo v takové míře, že se mozek tímto způsobem adaptoval, aby přežil. Minimálně bychom ocenili, kdyby se lidé alespoň na tom internetu trochu pozastavili a něco si o DID přečetli, než začnou psát nenávistné zprávy. Nečekáme, že každý DID vyloženě pochopí, ale přijmout a nesoudit je… dostačující.
Jak se pro vás změnilo fungování před obdržením diagnózy a po?
Vlastně nijak zásadně. Jenom jsme byli o něco klidnější, protože jsme se cítili validovaní. Pro spoustu lidí je získání diagnózy nějaké to první setkání s disociativními poruchami, ale pro nás to tak nebylo.
Jako cíl léčby se často uvádí úplné sjednocení, přitom ale některé systémy dávají přednost zachování plurality. Jak to vidíte vy?
My uznáváme oba způsoby léčby – funkční multiplicitu (život jakožto systém) i integraci („sjednocení“). Sami se snažíme především o tu první variantu, protože bez toho se stejně člověk k integraci v podstatě moc nedostane. Už jsme si nějakými integracemi prošli a tedy… musíme říci, že je to fakt nepříjemné. My máme ty integrace dlouhé, průměrně nám trvají takových 3-5 týdnů a je to peklo. Jsou to týdny, kdy se nepoznáváme v zrcadle / na fotkách, ztrácíme pojem o čase, nebo o dění kolem, a zároveň je to doba, kdy je naše identita nestabilní a máme větší sklony ke splitům. Takže když na nás integrace přijde, tak si musíme dávat zatracený pozor, abychom se nedostali do nějaké extra stresující situace, protože by nám poměrně jednoduše splitl (zn. rozštěpil, vytvořil) další alter, nebo fragment. Zároveň je pro mnohé z nás integrace synonymem pro smrt a mají z ní strach. Co se obecně týče léčby disociativních poruch, tak je ale nutno říci, že DID/OSDD nelze kompletně vyléčit. I když ke kompletní integraci dojde, tak si mozek stále uchovává stejný mechanismus přežití a pokud si ten člověk projde dalším traumatem, tak splitne znovu. Zároveň ne všechny systémy jsou této integrace schopní a pro mnohé to může být i nebezpečné.
Jaké jsou možnosti komunikace v systému?
Uf, těch možností je vážně hromada, ale u nás jsou to nejčastěji „sdílené myšlenky“. Ono se to špatně popisuje, ale je to něco jako kdyby člověk vnímal myšlenky, které ale nejsou jeho (neztotožňuje se s nimi). Zároveň se někdy strašně špatně rozeznává, co vám vlastně ten další alter říká. Další možností jsou také mentální obrazy, nebo prolínající se emoce. Také se nám stává, že vnímáme dění vnitřního světa (což je mentální prostor, který právě komunikaci napomáhá). Nebo je projevem komunikace i pasivní vliv altera – máme třeba od nějakého altera nějaká nutkání (např. jíst nejedlé předměty), tak podle toho poznáme, že se ten daný alter třeba necítí dobře, nebo mu něco chybí. A poté jsou tu externí projevy, jako je zanechávání vzkazů apod.
Může se lišit komunikace mezi systémem a subsystémem?
Ano, nicméně ono je předně potřeba říci, že subsystémů jsou dva druhy:
- skupina alterů, která funguje nezávisle na ostatních a má s ostatními i omezenou komunikaci;
- alter, který sám trpí DID, nebo OSDD.
My máme oba dva typy subsystémů, sami fungujeme primárně na bázi třech velkých subsystémů z té první kategorie. Máme mezi sebou navzájem tu komunikaci oslabenou, ale postupem času se nám to zlepšuje. Pak také záleží na jednotlivých alterech – někteří mají tu komunikaci s ostatními přirozeně průchozí, zatímco někteří jsou téměř izolovaní. Pak co se týče té druhé varianty, tak takové subsystémy máme dva – s jedním to vcelku jde, ale s jejich altery se dá komunikovat jen, když jsou ve frontu („v popředí“). A u toho druhého systému máme komunikaci extrémně neprůchozí. O nich v podstatě víme jen to, že existují a nemají stabilního host altera.
Napomáhá nebo usměrňuje komunikaci i podoba vnitřního světa? Je něco, co určuje jeho podobu?
Svým způsobem ano i ne, tohle je totiž hodně individuální. U nás to tak částečně funguje – naše tři hlavní subsystémy jsou rozdělené právě dle vnitřních světů, do kterých mají alteři přístup. A třeba jeden našich kamarádů má vyloženě jeden vnitřní svět, kde je nějaký „hlavní prostor“ a čím se alteři od něj nacházejí dále, tak tím horší ta komunikace s nimi je. Samotnou podobu vnitřního světa může určovat hromada faktorů – může to být komfortní místo, může to být nějaký generický neutrální prostor, může to být i místo, kde třeba ten člověk vyrůstal… Nebo ten vnitřní svět nemusí vůbec být. Někdy se také může stát, že vnitřní svět odráží venkovní dění. Ve dvou našich se při velmi stresujících období dějí přírodní katastrofy.
Jak zvládají alteři vědomí, že jsou součástí celku? Mohou se i mimo spolupráci překrývat?
Jak kdo… Třeba naše co-host alterka si je velmi vědoma toho, jak DID funguje a říká o sobě, že je jenom projevem nemoci – nic víc, nic míň. Náš hlavní protektor si zase myslel, že nás posednul a měl dlouho problém přijmout fakt, že je alter. Ty pohledy jsou na tohle téma různé, někteří jsou s tím smíření, některým je to nepříjemné, pro některé to nikdy nebyl problém. Nějakou dobu se naše předchozí host alterka držela přesvědčení, že máme „původní“ identitu a ten zbytek jsou alteři, ale časem jsme zjistili, že zrovna tahle dotyčná alterka vznikla až v cca našich 14 letech… Až poté jsme obecně přijali fakt, že všichni jsme na tom stejně. Ono přeci jen, když člověk rozřízne chleba na dvě poloviny, tak taky není žádná „původní“. A ano, překrývají se. To je docela časté u systémů s větším počtem alterů a nás je teď 60-70. Všichni sice vyloženě ven nechodí, ale v určité míře tam ten vliv mají, takže u nás k překrývání dochází velmi často.
Nejznámější je rozlišení alterů podle rolí, které pro celý systém představují nebo podle situací, kdy se objevily. Může to i znamenat, že si rozdělujete jednotlivé činnosti nebo oblasti života?
Ono každý alter je při svém fungování dosti specifický, ty role jsou takový základní orientační rozcestník, ale vlastně si čím dál tím víc říkáme, jak je to vlastně pro plné pochopení alterů nedostatečné. Není to jen o tom, jak se ten daný alter projevuje, ale třeba i o tom, jak sám vnímá svět. Někteří alteři mohou mít velmi specifickou funkci, která ani nemusí být zdravá – např. alter, který se bude tlačit k výkonu, dokud doslova tělo nezkolabuje, protože při jeho splitu to byl mindset, který se zdál pro přežití vhodný. A pak, když se ta traumatická zkušenost zopakuje, tak splitne někdo, kdo se bude trestat za to, že se nedovede dohnat k výkonu i přes kompletní vysílení. A tihle dva prostě existují vedle sebe a oba se projevují. A takhle mohou existovat alteři, kteří mají i protichůdné coping mechanismy, což je vlastně strašně matoucí a především vyčerpávající. Nějaké to „rozdělení“ činností a oblastí života je u nás takové, že někdy to funguje a někdy ne. Tam hodně záleží na spouštěčích, a i na tom, jaké máme zrovna v životě období. Ale necháváme to volně plynout, že se každý stará o to, co ho zrovna vyhazuje ven. Ono nám stejně nic jiného nezbývá, tohle si vyloženě nějak rozdělit nemůžeme.
Dokážete rozpoznat, od koho např. jdou jednotlivé myšlenky nebo emoce?
Už naštěstí poměrně ano. Trvalo nám to dlouho a s novými altery je to náročné, ale časem jsme se navzájem naučili rozpoznávat. Pořád se nám stává, že je s tím problém, ale jsme na to společné fungování velmi zvyklí.
Co si myslíte, že je důležité v psychoterapii?
Ze strany klienta otevřenost, ze strany terapeuta schopnost se přizpůsobit jednotlivým alterům a poznat, kdy se klient dostává do disociace. My máme úžasného terapeuta, který mění svůj přístup podle toho, kdo je u něj na sezení. Někteří naši alteři potřebují praktický přístup, jiní emocionální validaci. A pán to fakt skvěle zvládá, je to paráda. Člověk se pak necítí jako vetřelec v cizím těle a nemusí se bát o sobě mluvit.
Co byste si přáli, abyste věděli dříve, než jste obdrželi diagnózu a podporu? Co vás nejvíce překvapilo?
My jsme ten typ, co se rád vzdělává, takže jsme si tyhle věci vždycky řešili tak nějak sami. Ale myslím, že kdybychom dříve věděli o existenci OSDD, tak by ta naše cesta k rozpoznání našeho DID mohla být snazší. Dlouho jsme si totiž říkali, že přece žádnou disociativní poruchu mít nemůžeme, když nemáme amnézii (měli jsme, ale neuvědomovali jsme si ji) a vlastně znalost existence OSDD-1 b nám pomohla si přiznat, že to vážně možná nejsou jen naše vlastní výmysly. Asi nejvíce nás překvapilo, jak moc variabilní amnézie může být – existuje ve spoustě projevech, a i různí alteři ji prožívají jinak.
U DID jsou jedním z hlavních projevů výpadky paměti. Zmínili jste, že Vás překvapila různorodost podob amnézie. Jaké například?
Amnézie se skutečně může projevovat na spoustu různých způsobů – u nás se nejčastěji setkáváme s tím, že když jsme v práci, tak si nemůžeme vzpomenout na téměř nic, co se dělo např. doma. A zase když jsme doma, tak máme problém si vybavit, co se dělo v práci. Naštěstí tohle nemáme kompletně rozdělené a na některé věci si vzpomeneme, ale je to pro nás problém. Také se nám děje, a to obzvláště jedné z našich host alterek, že má „dvoudenní“ až „dvoutýdenní“ paměť dle toho, jak moc je schopná si vzpomenout. Když máme v životě velmi stresující období, tak ona si není schopná vybavit téměř nic, co je za tou hranicí. Pak také máme často emocionální amnézii – to znamená, že si událost pamatujeme, ale nemáme na ni emocionální vazbu. Takže si např. host alter pamatuje, že se s někým dohádal / měl krásný den s kamarádem, ale nemá k těm vzpomínkám emoce.
Amnézie také nemusí být vždy kompletní, můžeme si pamatovat třebas nějaké útržky, nebo konkrétní činnosti… Tam je to hodně variabilní, protože různí alteři mají mezi sebou tu míru amnézie jinou, a také mimo jiné záleží i na tom, na jak moc závažný spouštěč je ten alter venku. Když je to spouštěč, který vyloženě souvisí s traumatickou zkušeností, ze které ten daný alter splitnul, tak ta míra amnézie bude zpravidla větší – ale tam také velmi záleží na tom, jak silné disociativní bariéry má s ostatními altery. Také u nás bývá poměrně časté, že se naše amnézie neprojevuje jako „ta informace tam vůbec není“, ale jako „ta informace tam je, ale já k ní nemám přístup“. A ani na tohle nám nepomáhá se nějak pořádně zamyslet a zavzpomínat, protože se k té informaci stejně nedostaneme a akorát nám to může spustit pekelnou migrénu a disociace.
To musí být zvláštní. Jak vás to například ovlivňuje v budování vztahů?
My si teď příliš nových mezilidských vztahů nevytváříme – nemáme na to čas, prostor a především energii. Mimo to jsme poslední rok naše vztahy hodně omezili. Ale stávalo se nám běžně, že když jsme ještě o DID tolik nevěděli, tak jsme měli docela proměnlivé vnímání lidí okolo. Ono to i dává smysl, když si vezmete, že každý alter může mít ten vztah jiný. Teď už to není tak divoké, ale stává se to pořád – přirozeně. Také se nám párkrát stalo, že nás někdo na ulici pozdravil a začal se s námi vybavovat, jenže jsme neměli ponětí, odkud se s tím člověkem známe. Ale nějak jsme to zahráli, takže dobrý, haha! Horší je, když si třeba nepamatujeme důležité konverzace, nebo události… To nám dělá problémy neustále.
Pokud jednotliví alteři reagují na své spouštěče… Je možné spojit pozitivní a negativní spouštěče?
No… to si popravdě nejsme úplně jistí. U nás se to tak zatím nestalo, nebo si toho nejsme vědomi. Snažili jsme si nějaké takové scénáře představit, ale nějak nám to nesedí dohromady. Ty pozitivní spouštěče bývají většinou nějaké věci, které jsou pro daného altera komfortní, takže když ho to vyhodí ven na nějaký negativní spouštěč, tak si sám může těmito věcmi pomoci se uklidnit a regulovat. Ale v tom případě už nám přijde, že je to spíše coping mechanismus, a ne pozitivní spouštěč.
Je něco, co ovlivňuje fungování paměti? Do jaké míry může záviset na alterech? A jak si je uvědomili?
Obrovským faktorem jsou spouštěče (triggery) – ty se, obecně řečeno, dělí na negativní a pozitivní, a poté se dělí dle závažnosti. Negativní spouštěč bývá většinou takový, který alterovi připomíná jeho traumatickou zkušenost a mozek ho automaticky tlačí ven, aby ji tu situaci řešil, a zároveň se z toho dotyčný necítí úplně nejlíp. A zase pozitivní spouštěče jsou třeba věci, které má určitý alter rád a vyhazuje ho to ven, aby si je užil. Ale taky je hodně důležité říci, že každý alter to může vnímat jinak. Dobrým příkladem je u tohoto náš hlavní protektor, který na svůj primární spouštěč vyleze ven, tu situaci řeší, ale není mu to nijak nepříjemné, a dokonce z toho má někdy i dobrý pocit. Nebo máme jednu alterku z pozitivního traumatu a ta si svůj primární spouštěč vážně užívá. Opravdu je to individuální.
Zároveň, co se týče toho, jak je ta paměť ovlivněná altery, tak… Asi to popíšeme takto: alteři mezi sebou mají něco, čemu se říká „disociativní bariéry“, které vlastně ty různé stavy identity od sebe rozdělují a je s tím spojená právě ta amnézie. A mezi různými altery jsou ty bariéry buď silnější, nebo slabší. Takže tam je to také extrémně individuální. To uvědomění jako takové dosti vychází ze schopnosti pozorovat – alespoň tak tomu je u nás. Kolektivně se hlídáme a snažíme se identifikovat vazby a spouštěče mezi jednotlivými altery. Ono je toho hodně, ale dá se to nějakým způsobem zvládat… Jen je to neskutečně vyčerpávající.
Jak s amnézií teď po jejím uvědomění pracujete?
Bez zápisníku nemáme šanci fungovat. Máme ho vedený jako diář a je tam dost prostoru na poznámky. Píšeme si tam v podstatě všechno – kdy, kde, s kým se vidíme, co se dělo apod. Pomáhá nám to se v tom životě nějakým způsobem orientovat. Bohužel s amnézií jako takovou uděláme velký kulový, ale aspoň máme způsob, jak s tímhle omezením nějak fungovat. Člověk se musí přizpůsobit.
Jak byste popsali disociaci? Může se jednat i o ticho ze strany alterů, že doslova nikdo nedokáže frontovat?
Když disociujeme, tak máme problémy s vnímáním okolí a rozpoznáváním sami sebe. Ten pocit je, jako kdyby byly věci kolem nereálné, my sami nebyli reální, nebo i disociujeme od našeho vlastního prožívání (naše emoce a pocity nám přijdou odloučené, nebo jsou oslabené). Potom při switchingu („přepínání“) máme pocity odloučení od těla a je to takové… jako kdybychom po zádech padali do podvědomí / nevědomí. Co se týče toho, že by nikdo nedokázal frontovat… Ono se opravdu můžeme dostat do takového stavu, který by se nějak podobně popsat dal, i když to není úplně ono. Jsou to opravdu ty extrémní disociace, kdy vlastně nevíme, kdo jsme, kde jsme, nebo co se kolem nás děje. Spíše je to takový mišmaš, kdy se prolínáme, ale je v tom takový guláš, že nikdo sám sebe nepoznává. Naštěstí se nám toto stává jen párkrát ročně.
Vnímáte disociaci i fyzicky?
Ano, může se projevit slabostí, třesem, křečemi, nebo třeba i rozostřeným viděním, oslabeným vnímáním hmatu, nebo potížemi se zpracováváním sluchových podnětů. U nás se nejčastěji projevuje tou slabostí a oslabeným vnímáním smyslů.
Někteří alteři mohou mít oslabené vnímání těla. My sami máme jednoho slepce, dva barvoslepé (rozlišování modré a zelené), jeden má problémy dýchat, jednoho chromého, jeden neumí používat prsty separovaně, jeden má silně oslabený hmat, jeden se téměř nedovede hýbat, dva němé a jednu holčičku, která pouze šeptá. Co se týče toho našeho slepce, tak se projevuje několika způsoby – buď nám silně rozostřuje zrak a na věci musíme mžourat, abychom vůbec něco viděli, nebo nám zavírá oči (protože je mu nepříjemné být ve vidícím těle), nebo vypíná zrakové vnímání (to je hrozně divné, protože ten zrakový podnět dostáváme, ale nejsme schopni jej zpracovat). Ti němí ze sebe opravdu nedovedou vysoukat téměř žádné zvuky. Ten chromý má problémy udržet se na nohou.
Ten se silně oslabeným hmatem to má až do takové míry, že téměř necítí, když se ho někdo dotýká – nejvíce na toto trpí ruce a obličej. A ten, který se téměř nedovede hýbat, tak… on je vlastně strašně zvláštní, protože je to předmět. Když frontuje (je v popředí), tak se zasekne v jedné pozici, ale naštěstí s ním lze alespoň manipulovat, že není kompletně ztuhlý.
Také se může stát, že je alter třeba levák, nebo má přízvuk, ale nebývá to časté.
I tyto projevy vlastně mohou být projevy disociace a zde se vám alteři snaží pomoci fungovat?
Ono se třeba stává, že když u toho traumatu člověk uslyší „nikomu to neříkej“, tak mu z toho traumatu splitne alter, který je zároveň němý. U toho našeho slepce my popravdě přesně nevíme, proč je takový… Ale všimli jsme si, že nám začíná chodit ven, když jsme hodně unavení, protože zvládá mít zavřené oči, aniž bychom u toho usnuli. Ale to je asi spíše nová funkce, protože si toho z dřívějších dob nejsme vědomi. A ti naši němí se zase hodně usmívají, tak jsou takovými těmi tichými účastníky konverzace, kdy má být vše v pořádku a neprojevujeme se stresem. Ten, který má oslabený hmat, tak sám sebe vnímá, jako mrtvého. On vlastně dosti pomáhá s pocity, že nás v budoucnosti nic nečeká a stejně zemřeme. Protože tím, jak on je na to zvyklý, tak ho to místo stresu uklidňuje.
Oni opravdu svým způsobem pomáhají s určitými situacemi, nebo pocity, ale ne vždycky se to úplně hodí. Ono, když nám ten nepohyblivý leze ven, aby ze sebe při konfliktu dělal figurínu, ale my to fakt potřebujeme vyřešit, tak je to dost naprd.
Další výzvy mohou představovat přidružené diagnózy nebo mylná diagnostika. Jaké jsou podle vás nejčastější duální diagnózy? A stává se, že jí může trpět pouze někdo z alterů? (Např. Hraniční porucha osobnosti)
Myslíme, že nejčastěji se uvádí hraniční porucha osobnosti a porucha autistického spektra. Ale ono se to s DID / OSDD nevylučuje – velká spousta lidí s disociativní poruchou má zároveň i PAS včetně nás. Je to tím, že jak je mozek atypický, tak si vlastně najde „kreativní způsob“, jak se s traumatem vypořádat. A ano, může se stát, že pouze někteří alteři trpí nějakou další psychickou poruchou. Ale co jsme se o tomhle tématu s ostatními bavili, tak to většinou nebývá, že by vyloženě jenom jeden trpěl něčím dalším. Spíše tu další poruchu prožívají v různých intenzitách. Zároveň se může stát, že alterovi se i po letech fungování nějaká další porucha projeví. My máme altery, kteří PAS v různých intenzitách trpí, a zároveň i altery, kteří ne.
A stejné to může být i u čehokoliv jiného. Nebo třeba máme malou holčičku, která má silné projevy Piky. Nebo mají někteří alteři sklony k dalším PPP. Také mají někteří alteři projevy HPO. Někteří trpí na úzkosti, někteří na silné deprese…
Dalo by se také říct, že další duševní nemoci mohou představovat snahu o komunikaci? Jak to poté zvládáte? (Např. Poruchy příjmu potravy, sebepoškozování)
Neřekli bychom, že by šlo vyloženě o snahu o komunikaci – spíše je to zkrátka projev toho daného altera. Že podle toho projevu můžeme odhadovat, jestli je teď ten alter ve stresu, nebo má obecně nějaké lepší, či horší období. Máme altera, který se pravidelně sebepoškozuje. Nedělá to, protože by nám chtěl ublížit, ale má tak silná nutkání, že se neudrží. V tomhle případě se i on sám snaží najít nějaký jiný ventil, ale ne vždy to funguje. A pro tu naši holčičku s Pikou jsme našli variantu rýžových papírů a čínských nudlí a většinou u sebe něco z toho máme. Je to lepší, než aby brouček papala igelitky… Ty jsme doma pro jistotu schovali.
Děkuji, toto mě překvapilo. Svým způsobem tedy i rozdělíte samotnou poruchu, aby byla lépe zvládnutelná? Ale zároveň mohou pomoci i ostatní alteři? Připadá mi to pak hodně osamělé…
Neřekli bychom, že bychom to nějak účelně dělili, prostě tyhle přidružené poruchy někteří alteři mají. Ale máme i altery, kteří s tím zvládáním svým způsobem i pomáhají – kupříkladu tím, že poskytují nějaký komfort, nebo naopak i tím, že jimi sami trpí natolik, že jsou na fungování s nimi zvyklí. Jeden alter od nás trpí opravdu těžkou depresí a je téměř jediný, který je schopný se i přes ty projevy zvednout z postele. A třeba zrovna ta naše holčina má nejspíše Piku z traumatu, který souvisel s dlouhodobým nucením zkaženého jídla… Takže to není takové, že bychom to všichni nějak vnímali stejně, nebo si ty projevy dělili. Prostě ty přidružené poruchy v různých intenzitách máme a nějak si s tím musíme poradit.
Ono DID dovede být neskutečně osamělé… Lidi si říkají, že: „Haha, kamarádi v hlavě, jak se můžeš cítit osaměle, když s tebou pořád někdo je?“ Jenomže ono to není taková sranda… Ta osamělost je v tom, že lidé vlastně nechápou to prožívání (nemáme jim to za zlé), což vlastně vytváří neskutečný pocit izolace. Byl to jeden z důvodů, proč jsme Disociativní králíčky založili – aby se další lidé s DID / OSDD necítili tak sami.
Pak třeba persekutoři jsou obrovské téma…
Chápu správně, že persekutoři jsou obvykle protektoři, kteří se Vás snaží chránit, ale využívají k tomu maladaptivní techniky?
Tohle je asi jedna z nejlepších definicí, které jsme slyšeli. Asi bychom neřekli, že jde vyloženě o protektory, protože to bychom pak pod tuhle kategorii mohli zařadit obrovskou část alterů, ale je pravdou, že pokud persekutor přestává maladaptivní techniky používat, tak se z něj většinou stává silný protektor – nebo tak jsme se s tím alespoň doposud setkali. U nás máme těch persekutorů cca 7-12 (někteří se tímto způsobem projevují málo) a každý z nich to má nastaveno jinak. Někteří jsou vůči ostatním alterům i agresivní. Tady je ale potřeba říci, že i když v sobě nosí hromadu nenávisti, tak ji projevují pouze interně. Opravdu nejsou násilní vůči lidem okolo a popravdě jsme se vážně nesetkali s tím, že by někdo s DID někoho napadl, protože se takový alter dostal do popředí. Maximálně tak může být nepříjemný.
No a ti naši… oni si vážně myslí, že to, co dělají, tak nám pomůže. Jedna dvojčata nám neustále předhazují téma samoty a opuštění, protože věří, že nás tak uchrání před budoucím zklamáním a bolestí, až se to stane. Naše co-host alterka po nás řve a nadává nám, protože nevěří tomu, že bychom bez toho byli schopni spolehlivě fungovat. Jeden náš klučina nám promazává seznamy přátel a odchází ze skupinových chatů, protože už nechce prožívat pocity zrady, tak se raději sám odstřihne. Jiný je zase sexuálně agresivní, protože chce, abychom si na to zvykli. Další nás trestá za navazování nových mezilidských vztahů, protože se o ně sám cítí ochuzen. Nebo jiný nás trestá za to, že nejsme „dostatečně dobří partneři“…
Hodně to od nich schytává jedna z našich host alterek. A vlastně nás to strašně mrzí a chápeme, proč jsou takoví, ale těžko se s tím něco dělá, protože s těmi nejbolavějšími máme velmi obtížnou schopnost komunikace… Ale třeba se to časem skutečně zlepší. Doufáme. Protože je extrémně náročné fungovat, zatímco vás někdo uvnitř bije. Nicméně tohle jsou jen příklady, které známe z vlastní zkušenosti. Ty projevy jsou samozřejmě různorodé, ale často to souvisí s interní nenávistí. Také je potřeba říci, že k persekutor alterům by se mělo přistupovat se stejným respektem, jako k jiným. I oni vznikli z nějakého traumatu. I oni trpí a bolí je existence. A fakt nepomůže jim říct: „Tak seš normální? Co jim to děláš? Proč jim to děláš? Uvědomuješ si, co děláš?“
Může i třeba jim pomoci psychoterapie? Zní mi to, i jste to naznačili, že se jedná o altery, kteří převážně přebírají hluboký negativní náhled/vztah k sobě, což je jeden z nejčastějších následků traumatu.
Může a vlastně je to v podstatě jediný způsob, jak s tím něco dělat. Nemusí to být vyloženě tak, že na to sezení ten alter přijde (protože třeba ani sám nechce), ale když systém na terapii dochází, tak i tak se to téma dá řešit. Ti naši mají negativní vztah především k ostatním alterům, vůči sobě to tak mají jenom dva z nich. U těch ostatních vlastně nevíme, jak sami sebe vnímají. Oni nad tím možná sami přemýšlet nechtějí.
Samotným tématem myslíte třeba jak o tom komunikovat v systému nebo spíše samotný vztah k sobě, jak s násilím pracovat, jak persekutora přesvědčit, pochopit?
Vlastně v podstatě všechno z vámi zmíněného, protože ke každému je někdy nutné přistoupit trochu jinak. Ale popravdě nějaké přesvědčování nefunguje téměř nikdy. Když ten alter vyloženě splitne s nějakým maladaptivním mindsetem, tak je to… Je to součást jeho existence. A na to nějaké přesvědčování prostě nezabere. Obzvláště, když se s tím alterem nedá téměř mluvit. Pro nás bylo prvním krokem pochopení, protože tak alespoň víme, proč se tím určitým způsobem alter projevuje. A od toho se můžeme dostávat dál – rozebrat to na terapii, naučit se pracovat se spouštěči apod. Ale je to běh na zatraceně dlouhou trať, protože souběžně s tímhle musíme řešit i ten ostatní bambilion věcí, které se s DID pojí.
Odkaz na králíčky – https://www.instagram.com/disociativni_kralicci/
Napsat komentář