Navenek jsem často tichá. Možná až příliš tichá na to, kolik procesů se ve mně odehrává. Lidé mohou vidět klidnou hladinu, ale nevidí, jaký je pod ní proud. Nevidí, kolik energie někdy stojí jen zvládat běžný den.
Moje emoce nejsou jako malé změny počasí, kdy jen přejde mrak a zase vyjde slunce. Někdy jsou spíš jako bouřka, která přijde z jasného nebe. Bouře plná blesků, krupobití a vichru. A nikdy nevím, jak dlouho potrvá a jaké škody napáchá.
Emoce mě zaplaví tak silně, že je někdy cítím až fyzicky a mám pocit, že mě roztrhají na kusy. Radost dokáže být obrovská. Taková, která naplní celý den, celé tělo, celou hlavu a vyhoupne mě úplně nejvýš. Ale bolest je stejně velká a srazí mě do hluboké jámy. Smutek není jen smutek. Je to jako kdyby se přede mnou zavřely všechny dveře a moje mysl mi začala našeptávat, že už se nikdy žádné neotevřou.
V těch chvílích věřím myšlenkám, které bych jindy sama odmítla. Věřím, že tohle už neskončí, že už to lepší nebude, že jsem příliš složitá na to, aby se mnou někdo zůstal. Můj strach z opuštění někdy funguje jako příliš citlivý alarm. Jako požární čidlo, které se spustí i při obyčejné páře. Stačí změna tónu v hlase, jiný výraz ve tváři, odtažitost. A zahltí mě vlna sebekritiky.
Něco jsem určitě pokazila. Něco jsem řekla špatně, nebo naopak neřekla nic. Zlobí se na mě. Jsem příliš zatěžující pro ostatní…
Přitom druhý člověk možná jen měl špatný den. Ale můj mozek už mezitím běží maraton.
Někdy se stáhnu. Zruším plány, přestanu odpovídat, zavřu se před světem. Ne proto, že bych lidi nechtěla. Někdy je to právě proto, že je nechci ztratit, ale zároveň moc toužím po něčí blízkosti. Jen mám strach, že kdyby viděli všechno, co se ve mně děje, odešli by.
A pak přijde další den. Najednou mám zase chuť žít, tvořit, plánovat, věřit. Cítím, že dokážu všechno a chci to dokázat hned. A nechápu, jak jsem ještě včera mohla mít pocit, že už nikdy nebude dobře.
Někdy mě ale nezničí silné emoce, ale jejich nepřítomnost. Prázdno. Jako místnost, ze které někdo odnesl úplně všechno. Není tam smutek, radost, vztek, frustrace a ani pořádný strach. Jen ticho. A to ticho někdy bolí nejvíc.
A když je toho moc, moje hlava je jako počítač, na kterém běží příliš mnoho programů najednou. Zvuky, obrazy, myšlenky, vzpomínky… Všechno se mísí a překrývá. Vnímání reality se rozpadá. Svět kolem mě najednou působí vzdáleně. Jako bych sledovala zpomalený film plný scén, kterým nerozumím. Nic mi najednou nedává smysl. Realita se mi tříští a já nevím, která je teď ta skutečná. Jsem a zároveň nejsem.
Můj vztek bývá tichý. Neprojeví se navenek. Otočí se zpátky ke mně. A tak někdy bojuji nejvíc sama se sebou.
Navenek jsem tichá, ale uvnitř se snažím udržet rovnováhu uprostřed bouře, abych se neutopila.
(Lúca a tichá forma hraniční poruchy osobnosti)
Napsat komentář