Jedna z nejtěžších situací, se kterou se rodiny lidí s psychózou setkávají, vypadá na první pohled nepochopitelně. Člověk prožívá bludy, slyší hlasy, jeho chování se výrazně změnilo a okolí vidí, že potřebuje pomoc. On sám je ale přesvědčený, že je v pořádku. Odmítá psychiatra, nechce užívat léky a nechápe, proč si ostatní myslí, že je nemocný.
Pro rodinu to bývá nesmírně frustrující. Často mají pocit, že jejich blízký problém jednoduše popírá. Že je příliš tvrdohlavý, nechce si přiznat pravdu nebo odmítá převzít odpovědnost za svůj stav. Moderní neurověda však ukazuje, že realita může být mnohem složitější. V mnoha případech nejde o popírání. Jde o neurologický příznak samotného onemocnění.
Tento jev má odborný název anosognózie.
Pojem anosognózie pochází z řečtiny a doslova znamená „neznalost nemoci“. Poprvé byl popsán už na počátku dvacátého století u pacientů po mozkových mrtvicích. Někteří lidé například po poškození pravé mozkové hemisféry ochrnou na levou polovinu těla, přesto tvrdí, že mohou normálně chodit a hýbat rukou. Když je lékař požádá, aby pohnuli ochrnutou končetinou, najdou si jiné vysvětlení. Tvrdí, že se jim nechce nebo že je ruka jen unavená. Nejde přitom o lež. Jejich mozek skutečně nedokáže rozpoznat vlastní postižení.
Podobný mechanismus se podle výzkumů může objevovat i u některých psychiatrických onemocnění, zejména u schizofrenie a schizoafektivní poruchy. Odhaduje se, že významná porucha náhledu na nemoc se v určité fázi objeví u velké části pacientů s psychotickými poruchami. Právě proto bývá odmítání léčby jedním z největších problémů psychiatrické péče.
Pro běžného člověka je tato představa obtížně pochopitelná. Pokud máme chřipku, víme o tom. Když si zlomíme nohu, uvědomujeme si to. Intuitivně předpokládáme, že stejně funguje i psychická nemoc. Jenže psychóza zasahuje právě ty části mozku, které nám pomáhají hodnotit vlastní myšlenky, přesvědčení a vnímání reality. Jinými slovy, nemoc ovlivňuje samotný nástroj, kterým bychom ji měli rozpoznat.
Představte si, že by se porouchal tachometr v autě. Řidič by ztratil možnost zjistit, jak rychle jede. U psychózy může být podobně narušena schopnost posoudit, zda naše myšlenky odpovídají realitě. Člověk pak nevnímá své bludy jako příznak nemoci. Vnímá je jako skutečnost.
Právě zde se dostáváme k jednomu z nejzajímavějších poznatků moderní psychiatrie. Většina lidí si myslí, že psychóza znamená hlavně přítomnost bludů nebo halucinací. Výzkumníci ale stále více upozorňují, že stejně důležitým příznakem může být ztráta náhledu. Schopnost uvědomit si vlastní nemoc totiž není samozřejmost. Je výsledkem složité spolupráce několika mozkových oblastí, především částí prefrontální kůry, které se podílejí na sebereflexi, plánování a hodnocení vlastních myšlenek.
Když tyto systémy nefungují správně, vzniká zvláštní paradox. Čím výraznější jsou psychotické příznaky, tím méně si člověk uvědomuje, že se něco děje. Z pohledu okolí je situace zřejmá. Z pohledu pacienta ale nikoliv. Pokud je například přesvědčený, že ho sledují tajné služby, nepovažuje toto přesvědčení za nemoc. Považuje ho za fakt. A pokud někdo tento „fakt“ zpochybňuje, může mít pocit, že právě druhá strana nechápe realitu.
To je jeden z důvodů, proč bývají hádky s člověkem v psychóze tak neúčinné. Rodina se často snaží argumentovat logikou, důkazy a fakty. Jenže problém nespočívá v nedostatku informací. Problém spočívá v tom, že mozek vyhodnocuje situaci jinak. Je to podobné, jako kdyby se někdo snažil přesvědčit člověka s barevnou slepotou, že vidí špatnou barvu. Argumenty samy o sobě nestačí, protože zdroj problému leží hlouběji.
Když se dnes ohlížím na své vlastní zkušenosti s psychotickými příznaky, dokážu zpětně pochopit, proč je anosognózie pro okolí tak matoucí. V době, kdy člověk prožívá psychózu, mu jeho myšlenky nepřipadají zvláštní. Naopak. Často dávají větší smysl než kdykoliv předtím. Právě to je na psychóze zrádné. Nepůsobí jako nemoc. Působí jako poznání. Člověk nemá pocit, že ztrácí kontakt s realitou. Má pocit, že realitě konečně rozumí.
Tento fakt vysvětluje, proč mnoho pacientů po odeznění psychózy prožívá šok. Najednou vidí věci úplně jinak než během epizody. Myšlenky, které jim dříve připadaly naprosto logické, začnou působit neuvěřitelně. Mnozí lidé popisují, že si zpětně nedokážou vysvětlit, proč svým přesvědčením věřili s takovou jistotou. Právě návrat náhledu bývá jedním z důležitých znaků zotavení.
Výzkumy zároveň ukazují, že anosognózie není otázkou inteligence. Netýká se pouze lidí s nízkým vzděláním nebo omezenými schopnostmi. Může postihnout kohokoliv. Lékaře, vědce, právníky i manažery. Nejde o nedostatek rozumu. Jde o poruchu mozkových mechanismů zodpovědných za uvědomování si vlastního stavu.
Tento poznatek má významný dopad i na to, jak bychom měli přistupovat k lidem s psychózou. Pokud předpokládáme, že nemoc pouze popírají, snadno sklouzneme k frustraci, hněvu nebo obviňování. Pokud ale pochopíme, že neschopnost rozpoznat nemoc může být součástí samotného onemocnění, získáváme úplně jiný pohled na situaci. Neznamená to, že bychom měli rezignovat na léčbu nebo přestat stanovovat hranice. Znamená to pouze, že odmítání pomoci nemusí být projevem špatného charakteru.
Anosognózie patří mezi nejméně známé, ale zároveň nejdůležitější koncepty moderní psychiatrie. Pomáhá vysvětlit chování, které se jinak může zdát nelogické nebo nepochopitelné. Ukazuje, že psychóza není jen soubor zvláštních myšlenek. Je to stav, který může ovlivnit i schopnost uvědomit si, že člověk potřebuje pomoc.
Možná právě proto bývá pro rodiny tak důležité pochopit jednu věc. Když jejich blízký říká, že není nemocný, nemusí lhát. Nemusí být tvrdohlavý. Nemusí se vyhýbat odpovědnosti.
Je možné, že jeho mozek mu jednoduše nedovoluje vidět to, co je pro ostatní zcela zřejmé.
Napsat komentář