Zamilovala jsem se. V padesáti letech, po třiceti letech manželství, jsem se naprosto a platonicky zamilovala do kolegy. Do ženatého nadřízeného. Bylo to šílenství. Čekala jsem dlouhých šest hodin jen proto, abych ho na okamžik zahlédla projít kolem okna. Psala jsem mu dlouhé zprávy, volala pod záminkou pracovních záležitostí, chodila kolem jejich domu. Stačilo mi být alespoň na chvíli někde poblíž. On o všem ví. Od začátku mi trpělivě vysvětluje, proč my dva nikdy nemůžeme být spolu. Malé město. Jeho postavení. Naše společná práce. Jeho žena. Můj muž. Naše děti. Už dva roky se snaží pochopit moje neskutečně silné city a znovu a znovu mi vysvětluje, že náš vztah může zůstat jen kamarádský a sousedský. Jenže já to nedokážu přijmout.
Dlouho jsem si myslela, že je možné milovat dva muže zároveň. Dnes už si to nemyslím. Moje proměna zničila manželství. Manžel nerozumí tomu, co se se mnou děje. Já mám pocit, že se posouvám životem dál, zatímco on stojí na místě. Někdy mám dokonce pocit, že jde zpátky. Začalo to před rokem a půl psychoterapií. Spoustu věcí jsem díky ní pochopila, ale moje city k tomu muži jsou čím dál silnější. Čím víc můj manžel odmítá přijmout změny, kterými procházím, tím víc ve mně roste nechuť žít s ním pod jednou střechou. Utíkám z domu pod nejrůznějšími záminkami. Do fitka, na kolo, plavat, do kina nebo na koncerty. Věnuji se veřejné činnosti. Všechno sama. Manžel všechno odmítá.
Někdy si říkám, kam vlastně psychoterapie vede. Mělo by být lépe. Jenže před půl rokem přišlo moje první sebepoškození. Pak druhé. A pokračuje to dál. Neumím to zvládnout. Přijde obrovský tlak, zčerná mi před očima, nemůžu dýchat a bolest na hrudi je tak silná, že mám pocit, že to nevydržím. A pak mě uklidní kapky krve stékající z mého zápěstí. Ta fyzická bolest na chvíli přehluší tu uvnitř. Jen na chvíli. Stává se to, když na něj myslím, když s ním musím mluvit, když ho vidím nebo když se pohádám s manželem, prosím ho o pomoc a on mě nedokáže ani obejmout.
Mám za sebou první návštěvu psychiatra a za pár dní mě čeká druhá. Do deníku si zapisuji všechny svoje zkraty i důvody, proč jsem si znovu ublížila. Podporu kolem sebe téměř nemám. Skutečný důvod toho, co se se mnou děje, znají kromě psychoterapeuta a psychiatra jen čtyři nejbližší lidé. Od psychoterapeuta jsem dostala knihu Ženy, které milují příliš. Nejsem schopná přečíst ani úvod. Okamžitě se mi spustí potoky slz. Přesto si jednou chci přečíst všechny podobné příběhy. Jen na to zatím nemám sílu.
Bojím se. Mám strach. Tolik bolesti uvnitř přece nemůže jeden člověk vydržet. Kde se pořád berou všechny ty slzy? Jak bude můj život pokračovat? Limerencí to začalo a pokračuje dál, ale kam až to dojde? Čeká mě psychiatrická léčebna? Rozvod? Nebo konec všeho? V tuto chvíli vím jediné. Manžela už nemiluji, jen ho vedle sebe trpím. Toho muže miluji víc než vlastní děti. A jak bude moje trápení pokračovat? Netuším. Zatím v dálce nevidím vůbec nic pozitivního.
Napsat komentář