Život je příběh, který si vyprávíme sami sobě a způsob našeho vyprávění nám říká, kdo jsme. K tomu nám pomáhá naše paměť a pro naši identitu, cíle a motivace představuje důležitou složku hlavně autobiografická paměť. Máme tendenci vnímat paměť jako stabilní neměnnou knihovnu, kde se občas něco ztratí, ale je to tam. Jenže paměť se mění nejen s časem, ale i jak do ní vbíhají jednotliví knihovníci v podobě emocí až se podobá spíše živoucímu organismu. Podoba autobiografické paměti se liší člověk od člověka, její podobu ovšem mění i různé psychické stavy jako deprese, disociace, hraniční porucha osobnosti (HPO), post – traumatická stresová porucha. Rozházená paměť tak může mít na svědomí i pocit prázdna či zmatené identity.

 Ztracený čas

Úvodem: Vzpomínky vznikají synapsemi mezi neurony. Jejich tvorbu může narušit kortizol zodpovědný za stres, nebo třeba nedostatek spánku, kdy se mozek nestihne zregenerovat. Ve stresových situacích se ale může i stát, že se hlava soustředí jenom na emoci a vzpomínku si jednoduše nestihne vytvořit. Za běžných okolností to tolik nevadí, ale paměť si mimo vzpomínky ukládá i varování, kterými se nás snaží chránit. U PTSD  jsou často vzpomínky na traumatickou událost rozpadlé na malé okamžiky nebo jsou zakryté a „nepřístupné,“ protože je mozek nedokázal zpracovat. Co ale nedokáže převzít mozek, přebere nervová soustava. Neví kdy, neví jak, přesto vyšle varování v situacích, které jí přijdou povědomé. V podobě flashbacků, panických atak a neustálého stresu.

Fragmentace vzpomínek a stavová paměť

S PTSD často souvisí také disociace a depersonalizace, kdy se člověk cítí odpojený od vlastního těla, emocí nebo světa okolo. Během disociačních stavů se též neukládají vzpomínky a když ano, jsou často rozházené, chybí časová kontinuita, návaznost. Víte, že jste někde byli, a dokonce si pamatujete pár okamžiků velice přesně, přesto… Je to všechno rozházené, jako by to k sobě nepatřilo. S disociacemi a se také spojuje stavová/stavově závislá paměť, kdy se vzpomínka skládá hlavně z tehdejších emocí a tělesných pocitů.  Mluví se o ní také u hraniční poruchy osobnosti, ale nejedná se o hlavní mechanismus potvrzený u všech (zaujal mě příspěvek na Instagramu https://www.instagram.com/hranicni_jane/, jedná se ale spíše o možnou teorii). Pamatuji si, že jsem mluvila s kamarádem, ale obsah rozhovoru se mi úplně ztratil. Zato si pamatuji tu nervozitu a vztek, bušení srdce, polykání. Tyto vzpomínky nemají tvar, možná hodně vybledlé hrany, převážně barvy. Funguje to i opačným směrem – stavová vzpomínka se člověku vybaví, když se nachází ve stejném stavu jako když vzpomínka vznikla. Stavová vzpomínka vás v sobě uvězní, dokáže vymazat všechny ostatní stavy, zůstávají jenom vzpomínky spojené stejně či hodně podobnou emocí, nejčastěji bohužel negativními. Zapomínáte, že to někdy bylo jinak. 

Emoční přebarvení vzpomínek

Kromě emocí, které stojí přímo u vytváření vzpomínek jako u stavové paměti, je také důležité, kdo ji z archivu vytáhne. Jinými slovy: stejná událost, různé interpretace. Hraničář mívají sklon se k vzpomínkám vracet, ale co je jednou důkazem lásky druhého, bude příště důkazem o nenávisti. Je těžké pak říct, jak to vlastně bylo. Čím víc se učíme do vlastních vzpomínek, ať už úplných, částečných, děr či jenom barev, je fajn mít na paměti, že tu jsou i emoce. Zkreslují. Paměť je pro nás vodítkem, kdo jsme, ale za zmínku stojí, že její podoba a jak ji vyprávíme, vzniká až v moment, kdy vzpomínáme.

Autobiografická paměť. Online. PsychoLogOn. Dostupné z: https://www.psychologon.cz/component/content/article/455-autobiograficka-pamet-a-jeji-prinos-do-teorii-pameti. [cit. 2026-01-26].