Někteří lidé nepůsobí smutně ani úzkostně. Nevyhledávají kontakt, nemají potřebu sdílet, nevstupují do vztahů tak, jak je to běžné. Zvenku mohou působit chladně, odtažitě, někdy až nezúčastněně. Často se o nich říká, že jsou „uzavření“ nebo „asociální“. Jenže tohle označení realitu spíš zkresluje, než vysvětluje. V některých případech nejde o problém ve vztazích, ale o úplně jinak nastavený vztah k nim.
Schizoidní porucha osobnosti patří mezi poruchy osobnosti, tedy dlouhodobé vzorce prožívání a chování, které se výrazně liší od běžných očekávání. Její základní charakteristikou je odstup od sociálních vztahů a omezené prožívání emocí navenek. Důležité ale je, že ten odstup není nutně zdrojem utrpení. Na rozdíl od jiných poruch osobnosti zde často chybí vnitřní konflikt typu „chci být s lidmi, ale nejde mi to“. Spíš jde o to, že potřeba blízkosti není silná, někdy téměř žádná.
Tohle bývá pro okolí těžko pochopitelné. Většina lidí vnímá vztahy jako základní součást života. Potřeba sdílení, blízkosti, emocí je považovaná za normu. Když se někdo chová jinak, snadno vzniká dojem, že „něco není v pořádku“. Jenže u schizoidní poruchy nejde o nedostatek schopností, ale o odlišné nastavení. Člověk může být schopen vztah vytvořit, ale necítí k tomu přirozenou motivaci.
Typické je, že lidé se schizoidními rysy preferují samotu. Ne proto, že by ji museli snášet, ale protože jim vyhovuje. Často si vystačí s vlastním světem, myšlenkami, aktivitami, které nevyžadují interakci s ostatními. Mohou mít bohatý vnitřní život, ale navenek působí ploše. Emoce neprojevují výrazně, někdy téměř vůbec. Neznamená to ale, že by nic necítili. Spíš to nevyjadřují nebo to prožívají jiným způsobem.
Zajímavé je, že lidé s touto poruchou často nepociťují potřebu vyhledat pomoc. Pokud nemají další obtíže, jako je deprese nebo úzkost, nemusí svou situaci vnímat jako problém. To je jeden z důvodů, proč se o schizoidní poruše mluví méně než o jiných diagnózách. Ne proto, že by byla vzácná, ale protože zůstává skrytá.
Z pohledu diagnostiky se vychází z dlouhodobého vzorce chování, který zahrnuje například malý zájem o blízké vztahy, preference samostatných aktivit, omezené prožívání radosti z běžných věcí nebo malou potřebu sexuálního kontaktu. Důležitá je i emoční rezervovanost a zdánlivá lhostejnost k hodnocení druhých. Tyto rysy musí být stabilní v čase a přítomné v různých situacích.
Je důležité odlišit schizoidní poruchu od jiných stavů. Někdy může být zaměňována s autismem, sociální úzkostí nebo depresí. Rozdíl je především v motivaci. Člověk se sociální úzkostí by vztahy chtěl, ale brání mu strach. Člověk s depresí může být stažený, protože nemá energii nebo prožívá smutek. U schizoidní poruchy je ten odstup spíš přirozený a stabilní.
To ale neznamená, že s tím nelze pracovat. Pokud člověk sám cítí, že mu jeho nastavení komplikuje život, může být psychoterapie užitečná. Nejde o to „předělat osobnost“, ale spíš rozšířit možnosti fungování. Naučit se lépe chápat vlastní prožívání, případně si vytvořit vztahy způsobem, který je pro něj přijatelný.
Pro okolí je možná nejdůležitější jedna věc. Neinterpretovat odtažitost jako odmítnutí. Člověk se schizoidní poruchou nemusí chtít být sám proto, že by ostatní odmítal. Spíš proto, že to odpovídá jeho vnitřnímu nastavení. Tlak na změnu často vede spíš k ještě většímu stažení.
Schizoidní porucha osobnosti není „nedostatek emocí“. Je to jiný způsob, jak se vztahovat ke světu a lidem. A stejně jako u jiných odlišností platí, že pochopení je užitečnější než rychlé hodnocení.
Možná ne každý potřebuje být součástí vztahů tak, jak jsme zvyklí. A možná právě v tom je ten rozdíl, který je těžké přijmout.
Napsat komentář