Disociace patří mezi jedny z obranných mechanismů, se kterými se v různé míře může setkat každý. Na jedné straně spektra stojí denní snění a „zírání do blba,“ na druhé úplné oddělení se od vlastních emocí, těla, vzpomínek v reakci na nějaký spouštěč. V nejtěžších případech dochází k oddělení od sebe sama (např. jako následek traumatických poruch) a vytvoření jednotlivých osobností (tzv. alter) v podobě disociativní poruchy identity.

Tělo ztratilo spojení, paměť taky

Disociace přichází a odchází. Někdy trvá chvilinku, někdy se zdrží i na několik hodin a někdy člověk chodí mimo i měsíc. Tyto období paměť většinou neudrží, nebo je na ně nahlíženo jako na vzpomínky někoho jiného. Během tohoto odcizení si může člověk připadat, že je někdo jiný a na venek se může chovat jinak. Může se pouštět do věcí, které by ho jindy ani nenapadly, může si připadat, že se brodí snem. Disociace se též může projevit v podobě myšlenek a citů, které samotný člověk necítí, přicházejí sami bez vysvětlení, „odnikud.“ Nemusí se tedy jednat jen o pocity a vnímání světa okolo – následkem odstřižení od vlastního těla či světa se může stát i chvilková ztráta řeči, potíže s mluvením, špatná zraková orientace, špatné soustředění, neschopnost spojovat informace nebo vnímat druhého, výpadky paměti. Jako když si vezmete do ruky knížku, přečtete několik stran, ale pak si uvědomíte, že jste celou dobu přemýšleli nad něčím jiným a netušíte, kde jste v příběhu knihy vlastně skončili.

Derealizace

Někdy naopak člověk zůstane uzavřen uvnitř sebe, ale svět okolo něj jako by byl vzdálený, v mlze. Svět jako by nebyl reálný i s lidmi okolo – rozmlžené vidění, špatné odhadování vzdálenosti, jiné vnímání barev, známé věci působící jinak. Svět se hýbe a pokračuje, ale vy v něm nejste a vzpomínky – dokážete vnímat vlastní emoce, ale jednotlivé prožitky mohou být proházené a nesložené do jednotlivých zážitků.

Depersonalizace

Pod pojem depersonalizace naopak spadá pocit odcizení od sebe, ztráta kontroly, pocit, že se díváte na někoho jiného nebo sami na sebe přes sklo. Obvykle se spojuje s pocitem vnitřní prázdnoty, chybějícího „pevného jádra“ uvnitř. Zůstávají emoce, ale ne osoba, ke které by patřily a strach, že „uletíte“ nebo už takto zůstanete uvěznění navždy. Emoce možná cítíte na těle – svírá se vám hrudník, brní vás ruce, máte strach, jste v napětí a očekávání něčeho zlého, ale nedokážete říct proč.

Disociace funguje jako určité utlumení emocí uvnitř. Může se zdržet dlouho a projevit se skrz neustálou potřebu spánku či nějakého jiného „vypnutí“ – alkohol, opiáty, zároveň zabraňuje spojení s ostatními a komplikuje udržování vztahů. Člověk postupuje ve vykonávání úkonů, ani si je pořádně neuvědomuje, zapomíná. V některých oblastech života se dokáže plně soustředit, dokonce v nich vynikat, zatímco to ostatní jako by se mu rozpadaly pod rukama.

Copingové strategie

Ačkoli prvním impulsem „cesty ven“ se může stát snaha o sebepoškozování či utéct a zcela izolovat v reakci na strach, někdy disociace sama přejde, stačí počkat, pokusit se uklidnit. Doporučují se techniky jako počítání a vyjmenovávání věcí okolo, psaní do deníku, tvoření. Může pomoct i jóga, protažení se, pomalá procházka – pohyb, kde jste nuceni si uvědomovat své vlastní tělo.

Zdroje:

Disociace – Pro Terapie. Online. In: . Dostupné z: https://www.proterapie.cz/2018/12/14/disociace/. [cit. 2025-10-28].