Konopí může vypadat jako úleva, ale u lidí s afektivní poruchou často jen zakrývá skutečný problém. Nabízí klid na chvíli, ale po odeznění účinku zůstává ještě hlubší neklid. Lidé s afektivní poruchou se často pohybují mezi dvěma světy. V jednom je klid, který bývá těžký a tichý. V tom druhém je přebytek energie, myšlenek a
Někdy přemýšlím, jestli se psychická nemoc nerodí už dávno předtím, než si jí všimneme. Jako by byla ukrytá v genech a čekala na okamžik, kdy ji probudí spouštěč. V mém případě to byl silný stres, který spustil něco, co ve mně bylo připravené už dlouho. Často přemýšlím nad tím, jestli je možné, že si v
V hlavě mám obrazy, které se prý nikdy nestaly. Jiné okamžiky si vybavuji s jistotou, ale lidé kolem mě tvrdí, že to bylo jinak. A tak se začínám ptát – kde končí vzpomínka a začíná nemoc? Někdy si nejsem jistý, co je skutečné. Ne ve smyslu, že bych viděl halucinace. Ale spíš v tom, že
Mánie mě vynesla vysoko, až jsem si myslel, že jsem konečně našel sám sebe. Jenže po každém výstupu přišel propad. Ne vždy do deprese. Častěji do zvláštní prázdnoty, kterou ostatní nazývají normál. Ale pro mě je to ticho po bouři těžší než cokoliv jiného. Když přišla moje první mánie, netušil jsem, co se děje. Cítil
Když jsme stabilní, žijeme úplně normálně. Pracujeme, tvoříme, bavíme se. Ale jakmile přijde epizoda, všechno dobré se smaže. Proč má jedna ataka větší váhu než roky, kdy fungujeme jako každý jiný? Když mi je dobře, jsem úplně obyčejný člověk. Ráno vstanu, dám si kávu, jedu do práce, kde řeším úkoly, tlak, komunikaci s kolegy. Po
V maniích jsem měl pocit, že vím všechno. Že chápu svět do posledního detailu, že jsem o krok napřed před všemi ostatními. Myslel jsem si, že mě nic nezastaví, že zvládnu cokoliv. Měl jsem v sobě tolik energie, že bych ji mohl rozlévat po ostatních. A taky jsem to dělal. Přesvědčoval jsem, vedl, mluvil, rozdával
Nezlob se, když zareaguju podrážděně. Když na tebe vyjedu kvůli maličkosti. Když si držím odstup. Když ti neodpovídám. Když zavřu oči ve chvíli, kdy čekáš reakci. Není to nevděk. Ani arogance. Ani lenost. Je to obrana. Učím se to rozpoznávat. Ty momenty, kdy se mi v těle spustí něco starého. Někdy ani nevím co. Jen
Někdy už nemám sílu nic vysvětlovat. Sedím v křesle, ruce složené v klíně, myšlenky těžké jako olovo. Všechno se ve mně zpomalilo. A přitom jsem ráno vstal, udělal si čaj, dokonce jsem napsal jeden pracovní e-mail. Ale tělo i hlava odmítly pokračovat. Nejde o smutek. Není to úzkost. Není to žádná dramatická propast, která by
Jsou dny, kdy mě všechno drtí. Příliš mnoho slov, příliš mnoho pohledů, příliš mnoho věcí, co je potřeba udělat. Každý zvuk je ostrý, každý požadavek těžký. A přitom zároveň necítím nic. Prázdno. Nechuť. Únavu, která neleží v těle, ale někde hluboko za očima. Když je všechno moc, začne to být málo. Jako bych byl zahlcen
Nechtěl jsem být slabý. Ani v očích druhých, ani v těch vlastních. Vyrůstal jsem v přesvědčení, že bolest se neukazuje. Že se zatínají zuby, vstává se včas, dodržují termíny. Že síla je norma a kdo z ní vybočí, vypadává ze hry. Jenže ta hra nemá vítěze. Má jen unavené hráče, kteří se smějí, když chtějí
