Jsem máma, umělkyně, manželka
Nevím moc, kde bych začala, ale asi tím, že jsem se narodila do velmi nefunkční rodiny. Nevlastní otec alkoholik na drogách, matka alkoholička přehlížející jakékoliv potřeby druhých. Asi bych mohla pokračovat, ale tento příběh není o nich.
Moje první diagnóza přišla v šesti letech (ADHD). Co si tak pamatuju, byla jsem smutné dítě, které psalo dopisy na rozloučenou, sebepoškozovala jsem se, ve třinácti jsem spolykala nějaké léky, ale všichni okolo by mě popsali jako tichou, stydlivou, ale velmi usměvavou a přátelskou.
V tomhle duchu se táhlo několik let. V pubertě jsem pila, zkoušela omamné látky, dost jsem střídala partnery. V téhle době jsem si způsobila otravu alkoholem, kterou jsem naštěstí přežila. Ale probudit se na JIP s kurty a plenou není něco, co bych chtěla.
Další roky mého života tak nějak ubíhaly a já jsem tak přežívala ze dne na den. Každé ráno jsem se budila se smutkem, že jsem neumřela ve spánku. Dělala jsem plno věcí, chodila ven, bavila se s přáteli, randila a co vás tak napadne… Ale uvnitř mě bylo tak nějak prázdno a smutno, nevím moc, jak bych to popsala, opravdu těžko se to vysvětluje. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, že nevím, kam patřím, navazování vztahů s ostatními bylo velmi unavující, nesnila jsem o mé budoucnosti, prostě jsem jenom tak existovala a snažila se přežít každý den.
Dva dny po mých 24. narozeninách jsem toho měla dost, následoval další pokus o sebevraždu, tentokrát s hospitalizací na psychiatrii, kde jsem strávila měsíc. Po mém propuštění jsem byla za dva týdny zpět, tentokrát na nedobrovolné hospitalizaci na uzavřeném oddělení, následoval další pokus o sebevraždu.
Po nějaké době strávené v nemocnici jsem odešla lepší, s antidepresivy i potvrzenou diagnózou ADHD, PTSD a deprese… Následovaly pak nějaké terapie a tak. Bylo to náročné a vyčerpávající, ale bylo mi trochu lépe.
Našla jsem si manžela, mám krásného malého chlapečka, který mi říká mami. Samozřejmě všechno není úplně skvělé, stále mám špatné a dobré dny, střídá se to, ale díky lékům a dlouhodobé terapii se zjistilo, že celý život trpím autismem. Takže moje dlouhá trnitá cesta pořád nekončí, ale už má směr a já konečně můžu věřit tomu, že bude dobře, s podporou, kterou potřebuji, terapií a vědomím toho, že po tolika letech už vím, co mě trápí a co mě v životě těší.
Vím, že to časem bude lepší.







Napsat komentář