Příběh Katky


Všechno moje trápení začalo již bohužel v dětství. Ale tenkrát jsem to všechno ještě nedokázala pojmenovat. Narodila jsem se do úplné rodiny. Tenkrát jsem ještě měla jen dva mladší sourozence. Po rozvodu rodičů se mámě s novým partnerem narodili ještě dva. Neměla jsem žádné dětství, musela jsem pečovat o sourozence. Na hraní prakticky nebyl čas. Ve volném čase jsem chodila na kroužky, které jsem nenáviděla, ale nikdo se mě na můj názor neptal. Když teda nepočítám koně, zpěv a lakros, které jsem jako jediné měla ráda.

Máma mě porodila, když jí bylo 24, takže na tehdejší dobu poměrně mladá. Dodnes poslouchám, jak byla blbá, když mě měla takhle brzy. Tenkrát ještě studovala a pak do večera pracovala na home office. Když se jí něco s mou pomocí nelíbilo, tak jsem prostě dostala. Ve škole jsem byla oboustranně šikanovaná. Domů jsem chodila s modřinami, ale nikdo to nikdy neřešil. A jakmile jsem dostala horší známku než 3, tak jsem věděla, že doma bude hrozně zle. Táta měl asi z mámy strach, a tak dělal, že to nevidí.

Pamatuju si, že se mnou jednou dělala nějaký úkol, nešlo mi to, brečela jsem. Ona mi vzala hlavu a začala mi s ní mlátit o stůl, až mi začala téct krev z nosu. Bylo to hrozné. Doma násilí, ve škole šikana a tam to všechno začalo.

Pak se naši rozvedli, máma si našla přítele. Bylo mi 10. Sourozenci byli ještě naštěstí celkem malí. Ale bratr už to vnímal. Strašně se předtím doma hádali a já jsem často chtěla utéct z domu. Ale nikdy jsem to nakonec neudělala kvůli sourozencům. Dneska si říkám, že by mi v tom děcáku možná bylo tenkrát lépe. Vzpomínám si, že jsem nikdy nedostávala kapesné a ve škole se mi spolužáci smáli. Mamce jsem jen jednou na ZŠ sebrala z peněženky dvacku. Tenkrát mi řekla, že na mě zavolá policajty a že půjdu do děcáku. Ale neudělala to.

Pak nastalo stěhování, v podstatě to ale byl únos dětí. Přišla jsem jedno odpoledne z kroužku, před domem stálo naše auto a bylo plné věcí. Máma mě najednou popadla a hodila mě do toho auta. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Nikomu půl roku neřekla, kde jsme. Ani tátovi, nesměli jsme mu ani volat. Nakonec přišel na to, kde jsme. V nové škole to bylo stejné jako v té první. Doma zlo a ve škole to samé.

Pak se to uklidnilo až na střední, byla jsem 3 roky na intru. Konečně jsem byla mimo domov a nemusela jsem se bát a mohla jsem být sama sebou. Domů se jezdilo jen na víkendy. Když jsem nastoupila do školy, tak mi máma řekla, že to stejně neudělám. Dodělala jsem ji. O víkendech jsem většinou někam jela s přáteli nebo sama. Snažila jsem se prakticky nebýt doma.

Pak jsem nastoupila na druhou střední, jednou za mnou přišel brácha, to už byl ten druhý nejmladší, že mu ve škole nějaký trochu starší kluk ubližuje. Ptala jsem se ho, jestli to řekl mámě. Prý jo, ale ta s tím nic dělat nechtěla. Ptala jsem se jí tedy pak já, co s tím jako hodlá dělat. Prý nic, ať to nechám být. No, tak to jsem samozřejmě nenechala, nikdo mi sourozence mlátit nebude. Nechci, aby dopadl jako já. Věděla jsem, kdo to je, tenkrát s námi jezdil do školy autobusem. Jakmile nastoupil, tak jsem ho zastavila a řekla jsem mu, že jestli ještě jednou uslyším, že mi mlátí bratra, tak ať si mě nežádá. Kluk zbledl a byl zticha.

Mámě volali ten den jeho rodiče, že mu vyhrožuju. A že na mě chtějí podat trestní oznámení. Máma to tenkrát málem fakt dopustila. Ale ona toho bráchu v tom tenkrát prostě nechala a on byl bezradný. A já musela něco udělat. Tak jsem prostě zasáhla. A ještě mě tenkrát potom pořádně seřvala, co si to jako dovoluju. Na to jsem jí řekla, že v tomhle měla zasáhnout ona, ale nic neudělala. Dostala jsem facku.

Pak si ještě vzpomínám, že jsem se párkrát snažila mámě odporovat, protože mě z něčeho obvinila, co nebyla pravda. Párkrát mě i chytla pod krkem. Pak mě pustila, odešla se uklidnit a za hodinu se přišla omluvit, ale další den se to opakovalo. Buď mě zmlátila, nebo mě chytla pod krkem.

Po dokončení druhé střední jsem si našla byt a práci a chtěla jsem se odstěhovat. Poprosila jsem mámu o pomoc, ale řekla mi, že na mě nemá čas. Byla jsem zoufalá a volala jsem kamarádce, jestli by mě neodstěhovala. Ta mě naštěstí nenechala v loji a se stěhováním mi pomohla. Máma za mnou přijela na návštěvu až za půl roku. Řekla mi, že si na všechno musí zvyknout. Pak mi volala, jen když něco potřebovala, stylem rozkazu, že mám něco přijet udělat. Nikdy ji nezajímalo, že mám jiný program. Nikdy se mě na nic neptala.

Pak jsem si našla přítele, teď už manžela. Odstěhovala jsem se k němu, koupil pro nás byt a po pár měsících jsem plánovaně otěhotněla a narodil se nám syn. Prakticky to byl dárek pod stromeček. Máma ani táta z toho nebyli nadšení. Táta na mě sprostě řval do telefonu. A máma mi na to řekla, co jsem jako že čekala? Přitom já jsem s tátou vždycky měla dobrý vztah. Od té doby, co se dozvěděl o tom, že bude děda, tak se mnou přestal komunikovat a dodnes dělá, že vnuk neexistuje. Dnes je synovi 8 let. Táta ho za tu dobu viděl cca 5x, včetně porodnice. Jezdit k nám nechce.

Když se syn narodil, objevily se u mě poporodní deprese a do toho mi zemřel děda, který pro mě byl jako kamarád a kterému jsem se se vším svěřovala, a o to se mi deprese prohloubily. Manžel už se na to nemohl koukat a dokopal mě k psychiatričce. Prvotní stavy byly strašné, já jsem snad v životě nezažila takovou vnitřní, ale vlastně i fyzickou bolest, měla jsem i černé myšlenky. Kdyby nebylo manžela, tak už tady nejsem. Paní doktorka si mě vyslechla a okamžitě nasadila léky. Trpím kvůli týrání v dětství úzkostně depresivní poruchou s emoční nestabilitou.

Když byl syn ve školce, tak jsme zjistili, že má ADHD, mám ho bohužel i já. O všech diagnózách jsem se dozvěděla od dětského psychiatra, ke kterému nás poslali. Tam jsem se právě dozvěděla, že mám ADHD a syn to má po mně, je to dědičné a do toho je to spojené s těmi depresemi.

Když jsem se od odborníků dozvěděla, že jsem psychicky nemocná a co to způsobilo, byl to pro mě velký šok. O týrání v dětství jsem prakticky netušila. Dodnes se s tím učím žít. Když jsem se na tohle všechno mámy tenkrát ptala, tak mi na to akorát řekla, že o mě celý život říkala, že jsem divná. Jednou z ní vypadla věta, že pro ni není láska obejmutí, ale to, že pro ni někdo něco udělá. Ona mi vlastně nikdy nedokázala poskytnout rodičovskou lásku. Proto je celý život takový generál a nedej bože jí odporovat nebo říct ne. Mimochodem říkat ne jsem se naučila až potom, co jsem se od ní odstěhovala. O mámě jsem se také až v dospělosti dozvěděla, že má narcistickou poruchu osobnosti.

Kvůli své psychické poruše si musím nyní najít i jinou práci. Je hrozné pomyslet, že i když jsem se s mým problémem svěřovala sourozencům, tak mi tohle nikdo nevěřil. Jediný, kdo mi vždycky věřil a je tu pro mě, tak je můj úžasný syn, manžel a jeho rodiče a prarodiče. Ani s jedním z mých rodičů prakticky nejsem v kontaktu. Mámu musím bohužel párkrát za rok přežít kvůli synovi, abych mu nebrala babičku, což mnohdy nezvládám.

Dozvěděla jsem se pak už také v dospělosti, že jsem hodně zdravotně zanedbaná, mám oční vadu, která mi způsobovala migrény, měla jsem mít brýle už jako dítě, ale nikdo to neřešil. Hodně se mi ulevilo, že jsem s rodiči přerušila kontakt. Ale bohužel, mám zničené psychické zdraví kvůli neléčenému ADHD a psychickému i fyzickému týrání a zanedbávání v dětství. Musím bohužel říct, že dodnes mám sebevědomí na bodu mrazu. Snažím se se sebou pracovat, i když to mnohdy není lehké. Ale mám pro co žít a můj život je nyní o dost lepší.

Na terapie z časových důvodů chodit nestíhám, ale jako terapii mám syna, čtení knih, výletování po Čechách a vystupování na akcích jako kejklířka.

Každý má svůj příběh…Jaký je ten váš? Napsat příběh

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kde ti pomohou

Kde ti helpnou