Narodila jsem se v malebném městečku ve středních Čechách a dětství prožila v klidu nedaleké vesnice. Už od malička o mně máma říkávala, že jsem „jiná“. Možná to byla hloubka mého vnímání, možná svět, který jsem si stavěla ve své fantazii.
V dětství mě fascinovaly knihy s vědeckou tématikou – nejprve jsem si v nich se zájmem prohlížela obrázky, později, s rostoucím věkem, mě pohltil svět fantasy literatury, historických románů a cestopisů, které otevíraly brány do neznámých světů. Velkou součástí mého dětství byla tvořivost. Navštěvovala jsem výtvarný kroužek a malování mi šlo tak přirozeně, že řada mých prací končila na výstavách. Zkoušela jsem i zpěv – ačkoliv jsem si hrozně přála zpívat, kroužek mě nakonec nezaujal tolik, jak jsem čekala. O to víc jsem se ale našla v pohybu: navštěvovala jsem kroužek aerobiku a s nadšením tančila na vesnických Májích.
Když mi bylo dvanáct let, můj dosavadní svět se otřásl v základech. Rodiče se rozváděli, táta se ocitl ve velkých podnikatelských dluzích a odešel od nás k jiné ženě. Do toho se přidaly náročné sociální vazby ve škole, nepochopení ze strany některých spolužáků i učitelů. Všechny tyto tlaky se kumulovaly v hluboké úzkosti a deprese.
V mých třinácti a půl letech přišel zlom, který změnil směr mého dětství – psychotická ataka. Prožívala jsem ji skrze slyšení hlasů, mylné představy, bludy a pobyt ve vlastní realitě. Ve svých čtrnácti letech jsem podstoupila hospitalizaci na dětském psychiatrickém oddělení v Motole. Strávila jsem tam necelý měsíc a půl, během kterého mi byla nastavena medikace.
Návrat do lavic byl nesmírně těžký. Spolužáci mě nepřijali a část pedagogů situaci také neusnadnila. Přesto jsem dokázala jít dál – vyučila jsem se cukrářkou a získala výuční list, i když v tomto oboru jsem nakonec profesně nezakotvila. V osmnácti letech mi byla oficiálně diagnostikována schizofrenie.
Po skončení školy začala moje dlouhá cesta za uplatněním a návratem do běžného života. První pevnou půdou pod nohama se mi stala tréninková kavárna Jiná káva v Berouně. Dva roky jsem zde procházela pracovní rehabilitací a následně v ní strávila dalších šest let jako brigádnice.
Paralelně s tím jsem sbírala zkušenosti jinde – pracovala jsem jako kontrolor kvality dílů a později jako servírka v chráněné kavárně Modrý Domeček. Právě tam ve mně zrálo přesvědčení, že mám na víc, že chci a dokážu pracovat na volném trhu práce.
S tímto obdobím se pojil i můj obrovský osobní rozvoj v oblasti tance. Začala jsem navštěvovat kurzy orientálního a indického bollywoodského tance, postupně přidávala flamenco, twerk, street dance, taneční podpatky (heels) i tanec na židli. Tanec se pro mě stal nejen zájmem, ale i formou svobody a vyjádření sebe sama, a brzy přišla i první veřejná vystoupení.
Kolem mých pětadvaceti let mě čekala další životní zkouška. Procházela jsem složitým obdobím: po propuštění z práce se mi nedařilo najít stabilní zaměstnání. Pracovala jsem jako administrativní pracovnice, úklidová síla na různých místech a zkoušela řadu profesí, ale stabilita nepřicházela. Do toho se zhroutil můj dlouhodobý vztah a já odcházela z komplikovaného společného bydlení.
Úzkosti a deprese se přihlásily o slovo znovu, provázené emočně nestabilními stavy. Tentokrát se naštěstí obejití bez hospitalizace – nebylo potřeba přidávat nové diagnózy, stačilo citlivě upravit medikaci.
Dnes, s odstupem času, mám svůj psychický i zdravotní stav dlouhodobě a pevně stabilizovaný. S mou současnou psychiatričkou dokonce aktivně uvažujeme o úplném vysazení medikace, což je pro mě obrovský symbolický milník mého zotavení.
V současnosti pracuji jako úklidová pracovnice a brigádně působím jako hosteska na promo akcích či výpomoc na kulturních akcích. Mým hlavním profesním a lidským směřováním je ale svět peer konzultací a osvěty v oblasti duševního zdraví.
Aktivně žiju tím, co mě naplňuje:
Jsem členkou týmu Blázníš? No a! v organizaci Lomikamen v Berouně a v Příbrami.
Vedu svépomocnou skupinu v Berouně.
Působím v řídící skupině Středočeského kraje a s kolegyněmi zakládáme spolek Středuše.
Jsem budoucí členkou nově vznikající Unie duševního zdraví, členkou peerské platformy a krajského fóra v Plzni.
Otevírám srdce veřejnosti: poskytuji rozhovory studentům vysokých škol, vystupuji na besedách a píšu články o svém příběhu s duševním onemocněním.
Angažuji se v dobrovolnictví – na festivalu Jeden svět i jako placená výpomoc u Člověka v tísni.
Nepřestávám na sobě pracovat ani vzdělávatelně. Absolvovala jsem kurzy pro ambasadory duševního zdraví, několik výcviků pro peer konzultanty a kurzy zaměřené na zotavení a zplnomocnění (recovery). Miluji konference a v plánu mám kurz na pracovníka v sociálních službách i vizážistický kurz, abych mohla tvořit s make-upem.
Mým velkým snem je naučit se anglicky na komunikativní úrovni a navštívit Indii, zemi plnou barev a inspirace, která mě kulturně přitahuje.
Stále tančím na poloprofesionální úrovni – ačkoliv teď prožívám menší taneční útlum, dělám si rekvalifikační kurz na lektorku orientálního tance. Ráda poslouchám hudbu, maluji hennou, nakupuji, čtu, setkávám se s přáteli a navštěvuji kulturní akce. Mezi mé zájmy patří orientální kultury, umění, historie, šití, cestování, kosmetika, líčení, filmy, osobnostní rozvoj a zdravý životní styl.
Dnes vím, že jsem na sobě odvedla obrovský kus práce. Změnila jsem svůj život tak, aby byl přesně takový, jaký si jej přeji mít. A v mnoha ohledech se mi to již podařilo.
Napsat komentář