Nejsou léky bez zdravotních potíží, ani psychofarmaka ne

Léky jako berlička, léky jako zdání normality, léky, bez kterých se nedá fungovat. Léky, které vyřeší všechny potíže. Kéž by.

Mám tendenci vnímat psychiatrické léky jako poslední možnost, někdy se setkám s názorem, že kdo bere léky, nemá pak nárok na psychické potíže či se berou, aby člověk zapadl do společnosti. Od ostatních vím, že nejsem sama. Mnohokrát člověk slyší slova pronesená s dobrým úmyslem, že přeci psychofarmaka člověk nemůže brát napořád a až se jich zbaví, bude to super (nebo naopak, pokud si je vezme, tak se jich nikdy nezbaví). a že to bez nich bude dobré.

Přitom vlastně často ani není potřeba, aby to člověku někdo říkal. Před nasazením se člověku honí hlavou myšlenky Jak ho to změní? Co když se stanu závislým? Kdo jsem, co všechno léky odstraní/otupí? Všechny tyto otázky se člověku honí hlavou na začátku a bohužel musím říct, že i během léčby. Jenže si říkám, že by to vlastně neměly být samotné léky na psychiku, vůči kterým se ohrazuji, ale že otázka by měla znít, jak si se svými stavy zvládám poradit bez nich.

Berlička

Myslím, že strach ze změn způsobených léky trochu ironicky adresuje spíše způsob, jakým nás mění duševní nemoc, jak se jí snažíme přizpůsobit. Když jste najednou přítomní, tak působíte trochu jinak, i byste měli mít prostor na emoci mimo projevy nemoci. Paradoxně máte najednou možnost být více vy. Své stavy vnímáte, ale je na vás, jak se je pokusíte zpracovat, udržovat. Koncept psychofarmak pak jako berličky je docela přesný. Taky neřeknete člověku se zlomenou nohou, že přeci zvládne chodit bez berle. A sami byste se o to taky asi neměli pokoušet.

Dej času čas

Je pravda, že duševní zdraví není vždy tak viditelné jako zlomenina. Možná proto je někdy snadnější dlouhodobou medikaci podceňovat, pokud nedochází k viditelným zkratům jako panické ataky, sebepoškozování či pokusy o sebevraždu. Léky sice nezabírají hned a jejich nástup bývá pomalejší, ale mohou představovat týdny, o které se posunete, které přežijete, i třeba jenom tím, že čekáte na plný účinek.

Je to jen chemie…

Kromě chemického procesu může medikace ovlivňovat i vaši motivaci, nebo náhled na duševní potíže. Mimo nasazení léků může mít vliv i jenom samotná konzultace s psychiatrem, čas a pocit, že vás někdo bere na vědomí, i když si nejste jistí, zda je to správná cesta. Psychiatr je ten, kdo léky nakonec předepisuje a může nabídnout jiný pohled. Nemusí být také na škodu se zmínit o svých pochybnostech, nebo se na cokoli zeptat. Přestože totiž léky předepisuje psychiatr, jste to vy, kdo si je ráno nezapomíná vzít a kdo si třeba místo maladaptivních strategií bere nouzový prášek. V určitém smyslu může být braní medikace prvním aktem ne proti sobě, ale pro sebe, alespoň v některých otázkách SOS medikace.

SOS medikace

Samotná SOS medikace je vlastně i důvod, proč tohle píšu. Léky samozřejmě nejsou jediným nástrojem, který má člověk k dispozici. Neměly by představovat řešení každé nepříjemné situace. Častým příkladem bývají anxiolytika, která by měla být pro nebezpečí závislosti používána opravdu s rozmyšlením a zároveň také bývají předobrazem, proč se léky spojují se závislostí. Ty stavy by ale neměly člověka zničit nebo poslat do nemocnice. I když se to může zdát jako zbabělost, je lepší sáhnout po předepsané SOS medikaci a telefonu, než držet v ruce žiletku nebo se probírat někde v nemocnici.

Psychofarmaka se tedy mohou stát i jakýmsi úvodem k tomu, co život kromě projevů duševní nemoci nabízí. Rozhodujete se pro přítomnou dobu, třeba to bude v budoucnosti lepší, třeba nebudou potřeba. Té budoucnosti se ale musíte dožít.

Jaké máte pocity vy z braní psychofarmak?