Většina lidí si pod pojmem myšlení představí proces, při kterém analyzujeme informace, rozhodujeme se nebo řešíme problémy. Existuje ale ještě jedna vrstva, o které se mluví podstatně méně. Schopnost přemýšlet o vlastních myšlenkách. Schopnost uvědomit si, že to, co právě považujeme za pravdu, může být jen jedna z možných interpretací reality. Právě tomuto procesu se říká metakognice.
Na první pohled může působit jako odborný pojem určený pro psychology a psychiatry. Ve skutečnosti ji využíváme každý den. Když si uvědomíme, že jsme někoho možná špatně pochopili. Když připustíme, že jsme reagovali příliš emotivně. Když se po hádce dokážeme podívat na situaci i očima druhého člověka. Ve všech těchto případech nevěnujeme pozornost samotné události, ale způsobu, jakým o ní přemýšlíme.
Právě tato schopnost vytváří určitý odstup mezi člověkem a jeho myšlenkami. Umožňuje nám uvědomit si, že myšlenka není automaticky fakt. Že pocit nemusí být důkaz. A že první vysvětlení, které nás napadne, nemusí být správné. Pro většinu lidí jde o natolik běžný proces, že si jeho existenci ani neuvědomují. Přesto může mít zásadní vliv na to, jak vnímáme sebe, druhé lidi i celý svět kolem nás.
Význam metakognice začal výrazněji přitahovat pozornost psychiatrů ve chvíli, kdy se ukázalo, že u některých psychických poruch nemusí být hlavním problémem samotný obsah myšlenek, ale vztah člověka k nim. Dva lidé mohou mít stejnou myšlenku, ale každý s ní naloží jinak. Jeden ji bude vnímat jako možnost, kterou je třeba ověřit. Druhý jako neotřesitelnou skutečnost. Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy může rozhodovat o tom, zda člověk zůstane otevřený novým informacím, nebo se uzavře do vlastního vysvětlení reality.
To je mimořádně zajímavé například u psychotických poruch. Veřejnost si často představuje, že bludy vznikají proto, že člověk přestane logicky uvažovat. Výzkumy ale ukazují mnohem složitější obraz. Mnoho lidí s psychózou je inteligentních, vzdělaných a dokáže logicky argumentovat. Problém nemusí spočívat v samotném myšlení, ale v obtížnosti vytvořit si od něj odstup. Určitá interpretace událostí získá takovou přesvědčivost, že přestane existovat prostor pro alternativní vysvětlení.
Představme si člověka, který zaslechne útržek rozhovoru dvou cizích lidí. Většina z nás by připustila několik možností. Mohou mluvit o komkoliv. Mohou řešit úplně jinou věc. Může jít o náhodu. Pokud je však schopnost metakognice oslabená, jedna interpretace může získat výjimečnou sílu. Člověk začne být přesvědčený, že se rozhovor týká právě jeho. Každá další událost pak tento závěr zdánlivě potvrzuje. Postupně vzniká uzavřený systém vysvětlení, který je stále obtížnější zpochybnit.
Právě proto vznikl terapeutický přístup známý jako metakognitivní trénink. V řadě zemí se používá jako doplněk léčby psychóz a jeho cílem není člověka přesvědčit, že se mýlí. Takový postup obvykle vede spíše ke konfliktu. Místo toho se snaží rozvíjet schopnost zastavit se a zkoumat vlastní závěry. Nehledá správnou odpověď. Učí člověka připustit, že může existovat více odpovědí současně.
Metakognice ale není důležitá pouze u psychóz. Významnou roli hraje také u depresí, úzkostných poruch nebo obsedantně kompulzivní poruchy. Člověk s depresí může být přesvědčený, že nemá žádnou hodnotu. Člověk s úzkostí může považovat katastrofický scénář za téměř jistý. V obou případech nemusí být hlavním problémem samotná myšlenka. Klíčové může být přesvědčení, že tato myšlenka představuje objektivní realitu a nikoliv pouze jeden z možných pohledů.
To je ostatně zkušenost, kterou zná každý z nás. Stačí silný stres, konflikt nebo období nejistoty. Najednou máme tendenci dělat rychlé závěry, interpretovat chování druhých negativně a přisuzovat událostem významy, které by nám za jiných okolností připadaly přehnané. Čím silnější emoce prožíváme, tím obtížnější bývá vytvořit si od nich odstup. Právě v těchto chvílích se ukazuje skutečný význam metakognice.
Když jsem se o tomto konceptu začal více zajímat, překvapilo mě, jak zásadní roli hraje v každodenním životě. Nejde jen o psychiatrickou teorii. Ve skutečnosti ovlivňuje naše vztahy, pracovní rozhodnutí i způsob, jakým hodnotíme sami sebe. Kolik konfliktů vzniká jen proto, že si jsme příliš jistí vlastním výkladem situace? Kolik úzkosti vzniká z přesvědčení, že naše obavy musí být pravdivé jen proto, že je silně prožíváme?
Metakognice nenabízí jednoduchý návod na život. Neříká nám, co si máme myslet. Učí nás něco jiného. Připomíná, že mezi námi a realitou vždy stojí naše interpretace. A že schopnost zkoumat vlastní myšlenky může být někdy důležitější než samotné myšlenky.
V době, kdy jsou lidé vystaveni obrovskému množství informací, názorů a okamžitých reakcí, je to možná jedna z nejcennějších psychologických dovedností vůbec. Ne proto, že by nám zabránila dělat chyby. Ale protože nám umožňuje si jich všimnout dříve, než se stanou součástí našeho pohledu na svět.
Napsat komentář