Dlouho jsem měla pocit, že to, co prožívám, se vlastně nedá úplně vysvětlit. Ne tak, aby to druhý člověk opravdu pochopil. Ne pár větami, ne jedním rozhovorem. Bipolární porucha není něco, co je vidět na první pohled. Není to zlomená ruka, není to horečka. Člověk může normálně fungovat, chodit do práce, smát se, bavit se s lidmi. A přitom se uvnitř odehrává něco, co je mnohem složitější, než to zvenku vypadá.
Proto jsem si začala psát poznámky. Ne proto, abych to měla „nastudované“, ale abych to dokázala někomu přiblížit. Abych našla slova. Možná i proto, že když to člověk nevysloví, zůstává to někde uvnitř a roste to.
Často jsem si připomínala, že v tom nejsem sama. Že existují lidé, kteří o tom mluvili otevřeně. Carrie Fisher, Stephen Fry a další. Ne proto, že by jejich příběh byl stejný jako ten můj, ale protože mi to pomáhalo uvědomit si, že to, co se děje, má nějaký kontext. Že to není selhání. Že deprese není něco, co odejde jen proto, že si to člověk přeje. A že mánie není jen „lepší nálada“.
Možná nejhorší na tom není ani mánie, ani deprese samotná. Je to ten pohyb mezi nimi. To, že člověk nikdy úplně neví, kde se zrovna nachází a kam se to posune dál.
Jsou chvíle, kdy mám pocit, že všechno funguje líp než kdy dřív. Myšlenky jsou rychlé, věci do sebe zapadají, mám víc energie, víc chuti, víc nápadů. V tu chvíli to nepůsobí jako problém. Naopak. Připadám si silná, schopná, jako bych konečně jela naplno. A právě proto je to zrádné. Protože nemám důvod to zastavit.
A pak se to zlomí. Ne vždycky nějak dramaticky. Někdy pomalu, nenápadně. Energie zmizí, věci ztratí smysl, všechno se zpomalí. To, co bylo ještě nedávno samozřejmé, začne být náročné. A člověk najednou nechápe, jak se mohl během chvíle ocitnout na úplně opačné straně.
Mezi tím vším jsou období, kdy se snažím fungovat normálně. Jenže to „normálně“ není samozřejmé. Je to něco, co si hlídám, co držím pohromadě. A někde vzadu v hlavě je pořád vědomí, že se to může změnit.
Možná nejtěžší pro mě nebylo to, co se děje ve mně. Ale to, jak to vysvětlit někomu druhému. Jak říct člověku, na kterém mi záleží, co se děje, aniž bych ho vyděsila. Jak být upřímná, ale zároveň ho nezatížit natolik, aby měl pocit, že to nezvládne.
Snažila jsem se to popsat tak, aby pochopil, že to není výmluva. Že některé věci nemám plně pod kontrolou. Ale zároveň jsem nechtěla, aby měl pocit, že mě ztrácí. Že už nejsem ta, kterou znal. Je to tenká hranice a často nevím, jestli se mi ji daří udržet.
Uvědomila jsem si jednu důležitou věc. Že nepotřebuju, aby mě někdo opravoval. Aby hledal správná slova nebo řešení. Nepotřebuju slyšet, co bych měla dělat líp. Potřebuju spíš, aby tu ten člověk byl. Aby to nezlehčoval, aby neutíkal, když to začne být nepříjemné. Aby vydržel i chvíle, které nejsou jednoduché.
Neznamená to, že je to beznadějné. Není. Dá se s tím žít. Dá se to léčit. Existují způsoby, jak to stabilizovat, jak se naučit vnímat vlastní signály, jak si nastavit hranice. Ale není to něco, co zmizí samo. A už vůbec ne něco, co by se dalo dlouhodobě ignorovat.
Zpětně vidím, že největší problém není jen samotná nemoc. Je to to, že není vidět. Lidé vidí, že funguju. Vidí, že zvládám věci, že komunikuju, že se směju. Nevidí ale to napětí, to přepínání, tu únavu, která se hromadí. Nevidí ten vnitřní pohyb, který se odehrává pořád, i když je zvenku klid.
A tak často ani nevědí, že se něco děje.
Možná i proto má smysl o tom mluvit. Ne odborně, ne složitě. Ale normálně. Říct, jaké to je zevnitř. Protože dokud to zůstává neviditelné, je mnohem těžší to pochopit.
Napsat komentář