Příběh Dominiky

Jmenuju se Domča. Vystudovala jsem tříletý obor ošetřovatel na zdravotní škole v Táboře a 4. září 2023 jsem nastoupila jako pečovatelka do Alzheimer Home.

Narodila jsem se předčasně. Od narození jsem měla problémy s levým okem a už na škole se začalo ukazovat, že mám problémy s pamětí. Od malička jsem vyrůstala na vesnici se svými rodiči a bratry. Nejvíce času jsem trávila se svým mladším bratrem, dodnes jsme nerozlučná dvojka a trávíme spolu hodně času. Když jsme byli malí, máma učila mého staršího bratra doma, měl domácí školu. Táta jezdil hodně daleko do práce, vracel se až pozdě večer a ráno brzy vstával. Viděli jsme ho hlavně večer a i on sám říkal, že ho mrzí, že s námi nebyl víc. Když jsme něco provedli, dostali jsme vynadáno nebo jsme byli poslaní do kouta, takže jsme si zapamatovali, že se to nesmí dělat. Měli jsme i kamarády, se kterými jsme byli skoro každý den. V zimě jsme sáňkovali, na jaře jsme chodili i s rodiči do lesa na procházky, v létě jsme jezdili na kolech a závodili, venčili jsme našeho psa Pluta.

Jednoho dne mě rodiče vzali na zápis do školy. Bavilo mě to, ale nevěděla jsem, o co jde. Po prázdninách jsem nastoupila do první třídy. Strašně jsem se těšila, že si najdu kamarády a že mě škola bude bavit. Jenže kdykoliv jsem se snažila s někým promluvit, říkali mi, ať jdu pryč, nebo se se mnou nechtěli bavit. Tvrdili mi, že jsem divná, smáli se mi. Když jsem někomu pochválila oblečení nebo požádala o pomoc s úkolem, reagovali křikem. Myslela jsem si, že je normální, že si se mnou děti nechtějí povídat. Když jsem se bránila, smáli se mi a říkali, že jsem zlá. Říkali věci jako „blondýnka, blondýnky jsou nevychovaný“ nebo „nebav se s ní, má vši“. Často jsem seděla na obědě sama, protože mě k sobě nikdo nechtěl pustit. Jednou si učitelka všimla, že sedím sama, sedla si ke mně a povídala si se mnou, ale spolužáci se mi smáli, že nemám kamarády.

Když jsem to říkala učitelům, odbyli mě, že mi nikdo nic nedělá. Jakmile jsem se ale bránila, byla jsem ta špatná. Spolužáci mi dávali modelínu do vlasů, stříhali mi vlasy a smáli se. Ve druhé nebo třetí třídě jeden kluk rozdával falešné kamínky a jedna spolužačka mi jeden dala. Jiná spolužačka mě pak obvinila, že jsem ho ukradla. Brečela jsem a čekala na rodiče. Starší bratr jim všechno řekl a rodiče se ptali, co dalšího se děje. Došlo jim, že jde o šikanu. Já ani nevěděla, že něco takového existuje. Druhý den spolužačka všem vysvětlila, že mi kamínek dala, a všichni se omluvili. Rodiče šli za ředitelkou a situace se zlepšila.

V prosinci nám rodiče oznámili, že se budeme stěhovat. Přestěhovali jsme se do Votic. Z nové školy jsem měla strach, ale zároveň jsem se těšila. Zpočátku si se mnou všichni povídali, což bylo milé. Pak se to ale otočilo. Začali mě odstrkovat, strkat do mě, bít mě. Jeden spolužák mě píchl propiskou do ruky. Při výtvarné výchově mě obvinili, že jsem zničila tašku barvou. Celý týden o mně roznášeli, že jsem ji zničila, a nadávali mi. Nakonec řekli, že to není vidět a že to platit nemusím. V páté třídě si jeden spolužák vymyslel, že jsem s ním spala. Bylo mi to strašně nepříjemné. Po škole o mně říkali, že jsem lesba, že můj bratr je „buzna“ a máma feťačka. Bolelo to tehdy a bolí to dodnes.

V šesté třídě se to uklidnilo. Našla jsem si nejlepší kamarádku Zuzku, která mi hodně pomáhala. I tak si ze mě někteří dělali srandu, že mám individuální plán a že jsem hloupá. V sedmé třídě přišla nová holčina Nikča, nikdo se s ní nebavil, tak jsem se s ní začala bavit já. Byly jsme kamarádky, znala jsem i její mladší sestru. Nikča se ale začala měnit. Jednou mi dala facku a rozbila mi brýle, protože si myslela, že o ní roznáším drby. Nakonec se ukázalo, že to nebyla pravda. Situace se zhoršovala, začala kouřit a měla problémy doma. Jednou utekla z domova. Hledali jsme ji a nakonec jsme volali policii. Její matka byla naštvaná, že jsme volali policii. Nikču našli večer. Řekla, že utekla kvůli tomu, že se s ní nebavím, a její matka mi to dala za vinu. Cítila jsem se mizerně.

Ve škole se ke mně pak spolužáci chovali lépe. V deváté třídě se ale zhoršila šikana mojí nejlepší kamarádky. Vyhrožovali jí smrtí. Učitelé mi říkali, že zdravotní škola není pro mě. Jednou mi učitelka řekla, že tak hloupé lidi jako já tam nevezmou. Rozbrečela jsem se a ta slova si nesu dodnes.

Šikanu jsem zažívala i na letním táboře. Smáli se mi, jak vypadám, a jeden kluk mě obtěžoval. Když jsem nastoupila na střední školu, bála jsem se, že to začne znovu. Některé spolužačky si ze mě dělaly srandu, komentovaly můj vzhled a ptaly se, jestli jsem chodila na „zvláštní školu“. Byla jsem ráda, když některé z nich odešly.

Ve druhém ročníku si na mě zasedla třídní učitelka. Křičela na mě a shazovala mě i před pacienty na praxi. Řekla mi, že bych měla zvážit přestup. Rodiče to řešili se školou. Nakonec se to uklidnilo.

Ve třeťáku jsem na tom byla psychicky špatně. Měla jsem myšlenky na smrt, začala jsem se sebepoškozovat, trestala jsem se za špatné výsledky. Přestávala jsem jíst. Nenáviděla jsem sama sebe. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, bála jsem se chodit ven. Měla jsem noční můry, často velmi reálné. Opakovaly se sny o násilí a znásilnění. Bálo mě to.

Začala jsem si uvědomovat, že mám úzkosti. Testy na internetu to potvrzovaly, ale nevěřila jsem tomu. Nakonec mě kamarádi přemluvili, abych se svěřila mámě. Pomáhali mi kamarádi Míša, Zuzka i Kuba. Kubovi jsem jednou napsala, co k němu cítím. On to vzal v klidu, ale já mám dodnes pocit, že jsem tím něco pokazila.

Také jsem zažila zklamání s klukem jménem Jirka, který mě připravil o peníze. Uvědomila jsem si, jak moc jsem starostlivá, a začala jsem mít strach ze vztahů.

Po nástupu do práce jsem se snažila zapadnout, ale nešlo to. Kolegyně si na mě stěžovaly, i když to nebyla pravda. Nakonec mi pomohla jiná kolegyně a přešla jsem na jiné oddělení.

Začala jsem chodit do autoškoly. Bavilo mě to, ale při jízdě po dálnici jsem měla paniku. Učitel mi doporučil odklad a další vyšetření. Psycholožka mi řekla, že trpím silnými úzkostmi a depresemi.

Doma to nebylo jednoduché. Rodiče moje problémy zlehčovali. Často jsem brečela před spaním. Pomáhá mi kreslení, díky němu utíkám do vlastního světa. Našla jsem si vlastní styl, který mi vyhovuje.

Mám ale pocit, že za všechno můžu sama. Vadí mi, že mě musí vozit táta. Vím, že jsem jako miminko bojovala o život, a někdy si to vyčítám.

Dlouhodobě bojuju sama se sebou. Dusím v sobě emoce, nesnáším hádky. Chci na sobě pracovat, naučit se mít ráda sama sebe a postavit se za sebe.

V rodině jsme řešili i moje shopaholictví. Utratila jsem hodně peněz, snažím se to změnit. S psycholožkou řešíme, že nejen utrácím, ale i půjčuji peníze doma. Snažím se šetřit na auto a bydlení, abych se mohla osamostatnit.

Ve třetím ročníku jsem se dvakrát pokusila o sebevraždu. Jednou jsem chtěla skočit pod auto, ale někdo mě zachránil. Podruhé jsem si chtěla vzít prášky, ale nedokázala jsem to.

Dnes mi pomáhá kreslení, cvičení, hudba, příroda a terapie. Snažím se jít dál. Sdílím svůj příběh pro ty, kteří cítí, že se něco děje, ale bojí se říct si o pomoc. Chci ukázat, že pomoc existuje a že i malé znamení může vést k lepšímu.