Několik let jsem žil mezi dvěma extrémy. Ve chvílích, kdy jsem byl nahoře, jsem zvládal víc než kdy dřív. A ve chvílích, kdy jsem padal, jsem sotva zvládl vstát z postele. Dlouho jsem si myslel, že je to o výkonu, vůli a charakteru. Dnes vím, že to byl začátek nemoci, která si mě postupně začala brát.
Jmenuji se Jiří, je mi 35 let a na první pohled žiju úplně normální život. Mám práci, která mě baví, pohybuju se dlouhodobě na manažerských pozicích, mám hypotéku, partnerku, nějaké plány. Když mě potkáte, pravděpodobně neuvidíte nic, co by vybočovalo. Spíš naopak. Budu působit jako někdo, kdo má věci pod kontrolou. A přesně tak jsem se dlouho snažil působit i sám před sebou. Jenže pod tímhle povrchem se roky odehrával příběh, který měl úplně jinou dynamiku. Příběh extrémních výkyvů, výkonu, který šel daleko za hranici zdravého nasazení, a pádů, které mě vždycky vrátily zpátky na úplné dno. Dlouho jsem ten vzorec neviděl. A když už jsem ho začal tušit, odmítal jsem ho přijmout.
Když se dnes vracím zpátky, všechno to začalo někdy v roce 2015. První práce, velké očekávání, chuť něco dokázat. Nastavil jsem si tempo, které nebylo udržitelné, ale v té době mi to tak nepřišlo. Naopak. Připadal jsem si silný, výkonný, schopný zvládnout víc než ostatní. Byl jsem ten typ člověka, který neodchází z práce, dokud není všechno hotové, který si bere věci osobně a který má pocit, že když zpomalí, něco zásadního selže. Jenže tělo a hlava mají svoje limity a ty se nedají dlouhodobě ignorovat. Postupně se začalo objevovat napětí, únava, podrážděnost, problémy se spánkem. Nejprve nenápadně, pak čím dál víc, až přišel zlom, který nešel přehlédnout. Hluboká deprese, ne jen špatná nálada, ale stav, kdy se ráno probudíte a už v tu chvíli víte, že ten den nezvládnete, kdy i obyčejné věci začnou být nepřekonatelné a schopnost fungovat se rozpadne. Tehdy jsem si to pořád vysvětloval jinak, jako přetížení nebo špatnou práci, nenapadlo mě, že by to mohlo být něco hlubšího.
Nakonec jsem skončil v ambulanci u psychiatra, dostal jsem diagnózu afektivní porucha a k tomu antidepresiva a antipsychotika. Měl to být začátek řešení, jenže pro mě to byl spíš začátek odporu. Nedokázal jsem přijmout, že bych měl být nemocný, že bych měl brát léky dlouhodobě. Vnímal jsem to jako selhání, jako důkaz, že se mnou něco není v pořádku. Antidepresiva jsem vysazoval ve chvíli, kdy se mi trochu ulevilo, přesvědčoval jsem sám sebe, že už je nepotřebuju a že to zvládnu silou vůle. Jediné, co mě drželo u léčby, byl spánek, respektive jeho absence, protože bez antipsychotik jsem prostě nespal. Spánek byl něco, co jsem dlouho podceňoval, v lepších fázích jsem měl pocit, že ho vlastně ani nepotřebuju, že pár hodin stačí, někdy skoro žádný, a stejně dokážu fungovat. Dokud to šlo. Pak se to vždycky otočilo a spánek zmizel úplně, tentokrát už bez energie, jen s neklidem a prázdnem, kdy se myšlenky nezastavily, ale přestaly dávat smysl, a v tu chvíli už nešlo pokračovat.
Pak přišel další cyklus, nová práce, nová energie, nový začátek, a znovu to samé. Začal jsem naplno, možná ještě víc než předtím, měl jsem pocit, že tentokrát to zvládnu, že už vím, kde jsou moje limity, jenže ve skutečnosti jsem je znovu ignoroval. Výkon, tlak, přetížení a pak pád, odchod z práce, úleva, která ale nebyla skutečnou úlevou, spíš jen pauzou před dalším kolem. Tenhle scénář se opakoval několikrát a s každým dalším opakováním ve mně rostla pochybnost, ne o práci, ale o sobě. Začal jsem přemýšlet, jestli nejsem prostě špatně nastavený, jestli nejsem někdo, kdo nedokáže dlouhodobě fungovat, dokonce jsem uvažoval o tom, že úplně změním obor, že uteču jinam, kde to bude jednodušší, jenže dnes vím, že bych si ten problém vzal jen s sebou.
Do toho všeho zapadal ještě jeden fakt, který jsem dlouho nevnímal naplno, v naší rodině se objevuje schizoafektivní porucha. Byla to informace, kterou jsem znal, ale nepřipouštěl si její význam, bylo jednodušší věřit, že se mě to netýká. Rok 2023 byl zlomový, cítil jsem se dobře, stabilně, měl jsem pocit, že jsem to konečně zvládl a že jsem z toho venku, a tak jsem vysadil všechny léky. V tu chvíli mi to dávalo perfektní smysl, proč bych měl brát něco, když se cítím dobře. Jenže ten pocit, že je všechno v pořádku, nebyl návrat do normálu, byl to začátek mánie.
Mánie nebyla jen o energii, byla hlavně o pocitu, že jsem konečně správně, že všechno, co jsem kdy dělal, najednou dává smysl. Myšlenky do sebe zapadaly s až nebezpečnou přesností, měl jsem pocit, že vidím věci dřív než ostatní, že jim rozumím do hloubky, kterou ostatní nemají šanci pochopit. Ten pocit nebyl příjemný, byl návykový. Začal jsem si víc věřit, možná až příliš, měl jsem pocit, že jsem o krok napřed, že chápu souvislosti, které ostatním unikají, že vím, co dělat, a že bych měl jednat rychle, protože by byla škoda ten moment promarnit. Pamatuju si moment, kdy jsem seděl u počítače, měl otevřených několik věcí najednou a měl pocit, že všechno zvládnu během pár hodin, ve skutečnosti jsem jen přeskakoval z jedné věci na druhou a nedokončil nic, ale v té chvíli jsem měl pocit absolutní kontroly. Zpětně vidím, jak se mi realita začala nenápadně rozjíždět, ne skokem, spíš posunem, jako když se obraz pomalu rozostřuje, ale vy si toho všimnete až ve chvíli, kdy už není ostrý vůbec. V té nejintenzivnější fázi se moje myšlení posunulo ještě dál. Nešlo už jen o rychlé myšlenky nebo pocit výjimečnosti. Když jsem byl sám, začaly se objevovat hlasy. Nebyly vnější, nikdo jiný by je neslyšel, ale pro mě byly reálné. Vedl jsem s nimi dialogy, někdy spíš hádky, měl jsem potřebu si s nimi něco vyjasnit, obhájit svoje myšlenky, reagovat na ně, a v tu chvíli mi to nepřišlo zvláštní, bylo to součástí toho stavu, ve kterém jsem byl.
Po několika měsících přišel zlom, rychlý, tvrdý, bez varování. To, co přišlo potom, nebyla jen deprese, byl to propad, který měl jinou hloubku než všechny předchozí, jako by se všechno, co jsem předtím vyčerpal dopředu, najednou vrátilo zpátky. Energie zmizela, myšlenky se zpomalily, všechno, co ještě nedávno dávalo smysl, se rozpadlo a zůstal jen pocit prázdna a vyčerpání. Nejtěžší nebyla samotná deprese, ale procitnutí, ten moment, kdy se vrátíte zpátky a začnete si uvědomovat, co se vlastně stalo, jak jste působili na lidi kolem sebe, co jste říkali a jak jste přemýšleli, a najednou to nedává smysl ani vám samotným. Zůstane stud a pochybnosti, začnete si přehrávat jednotlivé situace a snažíte se pochopit, kde přesně se to zlomilo, jenže ten moment většinou nenajdete, protože to nebyl jeden okamžik, byl to proces. Do toho přijde únava, tak hluboká, že se nedá rozehnat, nejde překonat výkonem ani přetlačit vůlí, najednou už nejde o to něco dokázat, ale o to vůbec fungovat. Postupně se k té depresi začalo přidávat ještě něco dalšího a nejvíc to bylo cítit v práci, kde jsem měl pocit, že tam vlastně nepatřím, že jsem se tam dostal omylem a že to každou chvíli někdo odhalí. Nebyl to jen obyčejný imposter syndrom, který si člověk dokáže racionálně vysvětlit, tohle bylo silnější, měl jsem pocit, že ostatní vidí něco, co já ne, že jen čekají na moment, kdy se to celé provalí. Každý pohled, každá reakce, i úplně běžné situace začaly mít jiný význam, jako by se pod povrchem odehrávalo něco, k čemu nemám přístup, nedokázal jsem se opřít o vlastní úsudek a postupně jsem přestal věřit i sám sobě. Skončil jsem na čtyři měsíce na pracovní neschopnosti a znovu přemýšlel o útěku, o tom, že změním práci, prostředí, život.
Rozdíl byl v tom, že tentokrát jsem neutekl hned. Po několika návštěvách u lékařky jsme začali skládat jednotlivé části dohromady ne izolovaně, ale jako jeden celek, a výsledek byl jiný než dřív, schizoafektivní porucha. Najednou všechno zapadlo, ty extrémy, to, jak jsem dokázal jet dlouhodobě nad své limity, i to, jak tvrdě jsem potom padal. Nebyl to problém disciplíny ani chyba charakteru, byl to vzorec nemoci, který se opakoval. Dlouho mi chyběla jedna věc, pokora, v těch nahoře jsem měl pocit, že všechno zvládnu, že limity neexistují, že když budu chtít dostatečně, všechno půjde, dnes už vím, že právě tohle byl začátek pádu, ne proto, že bych nebyl schopný, ale proto, že jsem nerespektoval vlastní hranice.
Dnes už ten vzorec vidím, neznamená to, že ho mám pod kontrolou vždycky, ale znamená to, že ho dokážu rozpoznat dřív než dřív. Učím se zpomalit ve chvílích, kdy mám tendenci přidávat, učím se vnímat signály, které jsem roky ignoroval, změny spánku, tempo myšlení, tlak, který se postupně zvyšuje, a hlavně jsem přestal bojovat s tím, že beru léky, ne jako s něčím, co mě omezuje, ale jako s něčím, co mi pomáhá držet se v rovnováze.
Po tom všem jsem založil projekt Život na hraně. Vznikl z potřeby mluvit o věcech, o kterých se často nemluví, z potřeby dát věcem jméno a ukázat, že za diagnózou je vždy konkrétní člověk a konkrétní zkušenost. Tenhle text není o tom, že všechno skončilo dobře, spíš o tom, že některé věci začaly dávat smysl a že někdy největší změna nepřijde ve chvíli, kdy se vám začne dařit, ale ve chvíli, kdy si poprvé přiznáte pravdu.
Tyto extrémy popisuji detailně i v článku o přechodu z mánie do pádu.
Napsat komentář