Když si většina lidí představí psychózu, vybaví si člověka, který věří něčemu očividně nepravdivému. Možná si představí bludy o sledování tajnými službami, zvláštních schopnostech nebo skrytých zprávách v televizi. Takový pohled ale zachycuje až konečný výsledek celého procesu. Moderní psychiatrie se dnes stále více zajímá o otázku, co těmto přesvědčením předchází. Proč vůbec vzniknou? Co se v mozku odehrává dříve, než se objeví první blud?
Jednu z nejzajímavějších odpovědí nabízí teorie aberantní salience, kterou na počátku tohoto století formuloval britský psychiatr Shitij Kapur. Podle této teorie není hlavním problémem psychózy samotná víra v nepravdivé věci. Problém začíná mnohem hlouběji. V systému, který rozhoduje o tom, co je důležité a co není.
Lidský mozek je totiž neustále bombardován obrovským množstvím informací. Každou sekundu registrujeme tisíce podnětů. Zvuky aut v ulici, pohyb lidí kolem nás, vlastní myšlenky, tělesné pocity, útržky rozhovorů, světla, vůně nebo vzpomínky. Pokud bychom všem těmto informacím věnovali stejnou pozornost, velmi rychle bychom byli zahlceni. Mozek proto funguje jako mimořádně sofistikovaný filtr. Většinu podnětů vyhodnotí jako běžné a nevýznamné a pustí je bez většího zájmu dál. Jen některým přidělí vyšší prioritu.
Právě tento proces je pro naše fungování zásadní. Když uslyšíte své jméno v hlučné restauraci, okamžitě zbystříte. Když při řízení zahlédnete dítě vybíhající k přechodu, vaše pozornost se během zlomku sekundy přesune tím směrem. Mozek neustále rozhoduje, které informace si zaslouží pozornost a které může ignorovat. Bez této schopnosti bychom nebyli schopni fungovat ani několik minut.
Významnou roli v tomto systému hraje dopamin. Ve veřejném prostoru bývá často označován za hormon štěstí, což je velmi nepřesné zjednodušení. Dopamin není primárně zodpovědný za pocit radosti. Mnohem důležitější je jeho role při určování významnosti. Pomáhá mozku označovat podněty, které stojí za pozornost. Říká nám, co je důležité, zajímavé, nové nebo potenciálně relevantní.
Podle teorie aberantní salience nastává problém ve chvíli, kdy se regulace dopaminového systému naruší. Mozek pak začne přidělovat mimořádný význam i podnětům, které by za normálních okolností považoval za obyčejné. Náhodný pohled kolemjdoucího působí podezřele. Titulek v novinách získává zvláštní důležitost. Píseň v rádiu zní, jako by byla určena přímo vám. Registrační značky aut, čísla na hodinách nebo útržky cizích rozhovorů najednou vyvolávají pocit, že za nimi existuje nějaký skrytý význam.
To je důležitý moment, protože v této fázi ještě nemusí existovat žádný blud. Člověk si často pouze všímá zvláštní změny ve svém prožívání. Může mít pocit, že se kolem něj něco děje. Že svět působí jinak než dříve. Intenzivněji. Tajemněji. Jako by běžné události získaly další vrstvu významu. Mnoho lidí, kteří později prodělali psychotickou epizodu, zpětně popisuje právě tento neurčitý pocit. Neuměli ho vysvětlit, ale měli dojem, že realita kolem nich začíná být zvláštním způsobem nabitá.
A právě zde vstupuje do hry další vlastnost lidského mozku. Mozek nesnáší nevysvětlené jevy. Neustále vytváří příběhy, které dávají našim zkušenostem smysl. Pokud člověk opakovaně zažívá pocit, že určité události mají mimořádný význam, začne hledat vysvětlení. Snaží se pochopit, proč se svět změnil. Proč mu některé věci připadají tak důležité. A právě v tomto okamžiku mohou vznikat první psychotické interpretace reality.
Z pohledu okolí pak často vidíme až konečný výsledek. Člověk začne věřit, že je sledován, že má zvláštní poslání nebo že média vysílají zprávy určené právě jemu. Taková přesvědčení mohou působit absurdně, pokud je posuzujeme izolovaně. Když ale pochopíme proces, který jim předcházel, začínají dávat větší smysl. Ne proto, že by byla pravdivá. Ale proto, že představují pokus mozku vysvětlit mimořádně zvláštní zkušenost.
Právě to je na teorii aberantní salience fascinující. Ukazuje psychózu z úplně jiného úhlu pohledu. Ne jako selhání logiky, ale jako důsledek narušeného systému, který určuje význam okolních událostí. Člověk během psychózy nemusí být méně inteligentní ani méně racionální. Často pouze pracuje s daty, která jeho mozek označil za mimořádně důležitá.
Když se dnes ohlížím na své vlastní psychotické období, právě tento pocit významnosti si vybavuji nejživěji. Nešlo ani tak o konkrétní přesvědčení. Šlo o zvláštní dojem, že svět kolem mě najednou obsahuje skryté souvislosti. Náhody přestaly být náhodami. Události do sebe zdánlivě zapadaly způsobem, který působil neobyčejně přesvědčivě. Teprve po letech jsem narazil na koncept aberantní salience a měl jsem pocit, že čtu popis něčeho, co jsem sám zažil.
Moderní psychiatrie díky tomuto konceptu získala nový pohled na vznik psychózy. Místo otázky „Proč člověk věří bludům?“ se začala ptát: „Proč mu svět najednou připadá tak významný?“ A právě tato změna perspektivy pomohla vědcům lépe pochopit, co se odehrává v mozku během psychotických stavů.
Možná právě proto patří aberantní salience mezi nejzajímavější myšlenky současné psychiatrie. Připomíná nám, že psychóza nezačíná ve chvíli, kdy člověk vysloví první blud. Začíná mnohem dříve. Ve chvíli, kdy mozek začne přikládat mimořádný význam věcem, které byly ještě nedávno úplně obyčejné.
Napsat komentář