Když si člověk zlomí nohu, většina lidí chápe, že po zahojení nemusí být všechno úplně stejné jako před úrazem. Někdy zůstane jizva, jindy omezená hybnost nebo vyšší citlivost na zátěž. U psychických nemocí si ale často představujeme jiný scénář. Buď je člověk nemocný, nebo je zdravý. Jakmile epizoda skončí, měl by se podle této představy vrátit přesně tam, kde byl před ní.
Moderní neurověda však naznačuje, že realita může být složitější.
V posledních dvou desetiletích se stále více výzkumníků zabývá konceptem označovaným jako neuroprogrese. Jde o hypotézu, podle které mohou opakované epizody některých psychických onemocnění postupně ovlivňovat fungování a možná i strukturu mozku. Nejčastěji se tento koncept zkoumá u bipolární poruchy, schizoafektivní poruchy, schizofrenie a těžkých depresivních poruch.
Je důležité zdůraznit, že neuroprogrese neznamená nevyhnutelné zhoršování ani nevratné poškození mozku. Nejde o rozsudek. Jde o snahu pochopit, proč někteří pacienti po letech nemoci popisují změny, které přetrvávají i v období remise.
Mnoho lidí po těžké depresi, psychóze nebo manické epizodě říká podobné věty. Cítím se lépe, ale nejsem úplně stejný jako dřív. Hůře se soustředím. Potřebuji více času na rozhodování. Moje paměť není tak spolehlivá jako před nemocí. Dlouho byly podobné zkušenosti považovány za subjektivní dojmy. Dnes se ukazuje, že alespoň část z nich může mít biologický základ.
Jednou z oblastí, která přitahuje pozornost vědců, je hipokampus. Tato část mozku hraje klíčovou roli při ukládání vzpomínek a orientaci v informacích. Výzkumy ukazují, že dlouhodobý stres, opakované depresivní epizody i některé psychotické poruchy mohou být spojeny se změnami v jeho objemu nebo fungování. Přesné příčiny nejsou zcela jasné, ale významnou roli pravděpodobně hraje dlouhodobě zvýšená hladina stresových hormonů, zejména kortizolu.
Podobně se zkoumá i prefrontální kortex, tedy oblast mozku zodpovědná za plánování, rozhodování, sebekontrolu a organizaci myšlení. Právě zde bývají pozorovány změny, které mohou souviset s obtížemi v koncentraci, pracovním výkonu nebo zvládání složitějších úkolů.
Když se o těchto výzkumech mluví, snadno vzniká mylný dojem, že psychická nemoc mozek jednoduše ničí. Takové zjednodušení by ale bylo nepřesné. Mozek není statický orgán. Neustále se mění. Každá zkušenost, každý nový návyk, každé učení a každý vztah zanechává určitou stopu v nervových sítích. Neuroplasticita, tedy schopnost mozku přizpůsobovat se, funguje celý život.
Právě proto je důležité mluvit nejen o neuroprogresi, ale také o neuroregeneraci.
Moderní výzkumy ukazují, že léčba psychických onemocnění nevede pouze ke zmírnění příznaků. Může podporovat i obnovu mozkových funkcí. Některé studie naznačují, že stabilizace nemoci, kvalitní spánek, pravidelný pohyb, psychoterapie a vhodně nastavená medikace mohou vytvářet podmínky pro pozitivní změny v mozku. Jinými slovy, mozek není pasivní obětí nemoci. Má schopnost zotavovat se.
Přesto existuje důvod, proč se o neuroprogresi mluví stále častěji. Některé studie naznačují, že opakované epizody mohou zvyšovat biologickou zátěž organismu. Objevují se změny v regulaci zánětlivých procesů, metabolismu energie i stresové odpovědi. Vědci proto stále více zdůrazňují význam včasné léčby. Čím déle nemoc probíhá bez kontroly, tím větší může být její dopad na fungování mozku.
To představuje významnou změnu v pohledu na psychiatrickou péči. Dříve byla léčba zaměřena především na zvládnutí akutní epizody. Dnes se stále více klade důraz na prevenci dalších relapsů. Každý rok stability totiž nemusí znamenat pouze méně utrpení. Může představovat i ochranu mozku před další biologickou zátěží.
Když se ohlížím na vlastní zkušenost, vybavuji si období po nejhorších epizodách, kdy jsem měl pocit, že se sice vracím do normálního života, ale některé schopnosti nefungují stejně jako dřív. Potřeboval jsem více času na soustředění. Některé úkoly byly náročnější. Tehdy jsem se bál, že už to tak zůstane navždy.
Dnes vím, že zotavení mozku může být mnohem pomalejší proces, než si většina lidí představuje.
Když si člověk zlomí kost, nikdo neočekává, že druhý den po sundání sádry poběží maraton. U psychických nemocí ale často podobná očekávání existují. Jakmile odezní příznaky, okolí i samotný pacient předpokládají okamžitý návrat do plné formy. Mozek však může potřebovat měsíce, někdy i déle, aby se znovu adaptoval.
Právě proto je důležité vnímat remisi jako proces, nikoliv jako jednorázový okamžik. Skutečnost, že člověk po těžké epizodě potřebuje čas na návrat k běžnému fungování, není známkou slabosti. Může jít o přirozenou součást zotavení.
Neuroprogrese zůstává předmětem intenzivního výzkumu a mnoho otázek zatím nemá definitivní odpověď. Jedna věc je ale stále jasnější. Psychické nemoci nejsou pouze otázkou nálady nebo myšlenek. Jsou spojeny s biologickými procesy, které zasahují celý mozek.
Možná nejdůležitější zpráva z tohoto výzkumu však není varování, ale naděje.
Stejně jako může nemoc mozek měnit, může ho měnit i uzdravení.
A právě schopnost měnit se je jednou z nejpozoruhodnějších vlastností lidského mozku.
Napsat komentář