Kindling efekt: Proč jsou další epizody často horší než první?

Když člověk prodělá první depresivní, manickou nebo psychotickou epizodu, většinou se soustředí na jedinou otázku. Jak se z ní dostat ven. Jen málokdo v té chvíli přemýšlí nad tím, co se bude dít za několik let. Moderní psychiatrie ale stále více zkoumá fenomén, který naznačuje, že psychická onemocnění nemusí být pouze opakujícími se událostmi. Je možné, že každá další epizoda zanechává v mozku určitou stopu.

Tento koncept se označuje jako kindling efekt. Název pochází z neurologického výzkumu a původně neměl s psychiatrií nic společného. V experimentech vědci opakovaně vystavovali mozek velmi slabým elektrickým podnětům, které byly zpočátku příliš malé na to, aby vyvolaly epileptický záchvat. Po určité době se ale stalo něco překvapivého. Mozek se stal citlivějším. Podněty, které dříve nevyvolaly téměř žádnou reakci, začaly stačit ke spuštění záchvatu.

Výzkumníky napadla zajímavá otázka. Nemůže něco podobného probíhat i u některých psychiatrických onemocnění?

Právě odtud vznikla teorie kindling efektu u bipolární poruchy, schizoafektivní poruchy a částečně i u depresivních poruch. Podle této hypotézy mohou první epizody vznikat především jako reakce na výrazné stresory nebo biologické změny. S postupem času se ale mozek může stávat zranitelnějším. Další epizody pak mohou vznikat snadněji a někdy i bez zjevného spouštěče.

Představte si les během suchého léta. Na začátku je potřeba poměrně silná jiskra, aby vznikl požár. Pokud však les několikrát vyhoří a prostředí se změní, může později stačit mnohem menší podnět. Právě od tohoto obrazu je odvozen i samotný název „kindling“, který v angličtině označuje drobné dřevo používané k rozdělání ohně.

V psychiatrii samozřejmě nejde o skutečný oheň. Jde o změny v nervových sítích, regulaci neurotransmiterů a fungování mozkových okruhů. Přesný mechanismus stále není zcela objasněn. Výzkumy ale naznačují, že opakované epizody mohou souviset se změnami v dopaminovém systému, regulaci stresových hormonů i procesech neuroplasticity, tedy schopnosti mozku měnit svou strukturu a fungování.

Jedním z důvodů, proč tento koncept přitahuje tolik pozornosti, je zkušenost mnoha pacientů. Někteří lidé popisují, že první epizoda přišla po mimořádně náročném období. Následovaly měsíce nebo roky relativního klidu. Další epizoda se však objevila po menším stresu. A později někdy dokonce bez zjevné příčiny. Samozřejmě to neplatí pro každého. Psychická onemocnění jsou velmi individuální. Přesto se podobný vzorec objevuje dostatečně často na to, aby se stal předmětem intenzivního výzkumu.

Právě zde se dostáváme k důležitému poznatku. Veřejnost často vnímá psychickou epizodu jako událost, která skončí a tím je problém vyřešen. Současná psychiatrie se ale stále více zaměřuje na prevenci dalších epizod. Nejen proto, že každá z nich znamená utrpení pro pacienta a jeho blízké, ale také proto, že opakované epizody mohou zhoršovat dlouhodobou prognózu.

To neznamená, že by se mozek po epizodě nedokázal zotavit. Naopak. Neuroplasticita funguje oběma směry. Stejně jako mohou vznikat změny, které zvyšují zranitelnost, mohou vznikat i změny podporující stabilitu a zotavení. Právě na tomto principu stojí moderní léčba. Léky, psychoterapie, pravidelný spánek, pohyb i práce se stresem nejsou důležité pouze kvůli aktuálním příznakům. Pomáhají také vytvářet podmínky, které snižují riziko budoucích epizod.

Když se dnes ohlížím na svůj vlastní příběh, vidím, jak zásadní roli hrálo podcenění prvních varovných signálů. Před první manickou epizodou jsem dlouhodobě fungoval ve vysokém pracovním tempu, spal méně, než bylo rozumné, a ignoroval signály vyčerpání. Tehdy jsem si myslel, že odolnost znamená vydržet co nejvíc. Dnes se na to dívám jinak. Uvědomuji si, že mozek není nevyčerpatelný zdroj energie. Potřebuje regeneraci stejně jako svaly nebo srdce.

Výzkumy zaměřené na bipolární poruchu a schizoafektivní poruchu navíc ukazují, že mezi jednotlivými epizodami nemusí být mozek úplně stejný jako před nimi. Některé studie naznačují změny v oblastech spojených s pamětí, regulací emocí nebo rozhodováním. Tyto nálezy jsou stále předmětem odborných debat a neplatí stejně pro všechny pacienty. Přesto podporují myšlenku, že opakované epizody nejsou jen krátkodobou událostí, ale mohou mít dlouhodobější dopad na fungování nervového systému.

Kindling efekt je stále hypotéza, nikoliv definitivně prokázaný zákon. Vědci se přou o to, jak velkou roli skutečně hraje a u kterých diagnóz je nejvýznamnější. Na jedné věci se však většina odborníků shoduje. Čím dříve se podaří nemoc stabilizovat a čím déle se daří předcházet novým epizodám, tím lepší bývá dlouhodobý výsledek.

Možná právě proto se dnes psychiatrie nesoustředí pouze na léčbu akutních stavů. Stále větší důraz klade na udržení stability. Každý rok bez relapsu totiž není jen období bez příznaků. Může představovat čas, během kterého mozek dostává příležitost k regeneraci.

A to je možná nejdůležitější zpráva, kterou si z výzkumu kindling efektu můžeme odnést. Nejde o důkaz, že je budoucnost předem daná. Nejde o předpověď nevyhnutelného zhoršování. Je to připomínka, že psychická onemocnění je dobré brát vážně od samého začátku. Čím dříve se podaří přerušit cyklus opakovaných epizod, tím větší šanci má mozek zůstat stabilní i v dalších letech.