Proč jsou schopní lidé často přesvědčeni, že jsou neschopní

Představte si člověka, který vystudoval vysokou školu, vede důležité projekty, zvládá náročnou práci a jeho okolí ho považuje za odborníka. Přesto se každé ráno probouzí s pocitem, že na svou pozici nestačí. Má strach, že jednou všichni zjistí, že ve skutečnosti nic neumí a že jeho úspěchy jsou jen výsledkem náhody, štěstí nebo příznivých okolností. Na první pohled to nedává smysl. Jak může někdo s prokazatelnými výsledky pochybovat o vlastních schopnostech?

Psychologové tento jev označují jako syndrom podvodníka neboli imposter syndrom. Jde o psychologický fenomén, při kterém člověk dlouhodobě pochybuje o svých schopnostech a nedokáže přijmout vlastní úspěchy jako důkaz kompetence. Přestože okolí vidí schopného a úspěšného člověka, on sám má pocit, že jen hraje roli, kterou ve skutečnosti nezvládá. A právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů tohoto fenoménu. Syndrom podvodníka se totiž obvykle neobjevuje u lidí, kteří skutečně nic neumí. Naopak bývá častý u lidí svědomitých, inteligentních a výkonných.

Většina z nás si představuje, že sebevědomí vzniká přirozeně. Člověk něco dokáže, získá zkušenosti, zvládne náročné situace a postupně začne věřit svým schopnostem. Jenže lidská psychika nefunguje vždy tak logicky. Lidé se syndromem podvodníka mají zvláštní schopnost znehodnocovat téměř každý svůj úspěch. Když se jim něco podaří, nepřipisují to svým schopnostem. Řeknou si, že měli štěstí, že dostali jednodušší úkol nebo že je ostatní přeceňují. Pokud se naopak něco nepovede, vnímají to jako potvrzení své domnělé neschopnosti. Vzniká tak začarovaný kruh, ve kterém úspěchy nepřinášejí větší sebevědomí, ale neúspěchy dále posilují pochybnosti.

Psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes, které syndrom podvodníka popsaly už v roce 1978, si všimly, že tito lidé systematicky odmítají důkazy o vlastních schopnostech. Jejich mozek jako by fungoval podle zvláštního filtru. Pozitivní informace propouští jen omezeně, zatímco negativní zkušenosti si ukládá s mimořádnou pečlivostí. Výsledkem je zkreslený obraz sebe sama, který má s realitou často velmi málo společného.

Právě zde se dostáváme k zajímavému propojení syndromu podvodníka s psychickými poruchami. Výzkumy opakovaně ukazují, že tento fenomén úzce souvisí s úzkostnými poruchami, perfekcionismem a depresí. Není to náhoda. Deprese totiž neovlivňuje pouze náladu. Mění také způsob, jakým člověk interpretuje realitu. Psychiatr Aaron Beck popsal takzvanou kognitivní triádu deprese, podle které mají lidé v depresi tendenci vnímat negativně sami sebe, svou budoucnost i svět kolem sebe. Mozek se postupně stává expertem na vyhledávání důkazů vlastního selhání. Úspěchy přehlíží, chyby zvětšuje a nejistoty proměňuje v katastrofické scénáře.

Právě proto může být syndrom podvodníka během depresivní epizody mimořádně silný. Člověk přestává věřit nejen svým schopnostem, ale někdy i vlastnímu úsudku. To, co by zdravý člověk považoval za dočasný problém nebo běžnou chybu, se najednou stává důkazem naprostého selhání. Mozek vytváří příběh, ve kterém jsou všechny úspěchy náhoda a všechny neúspěchy potvrzení vlastní bezcennosti.

S vlastní zkušeností mohu říct, že právě tohle bylo jedním z nejděsivějších aspektů mé nejhorší deprese. Po manické epizodě v roce 2024 jsem se propadl do stavu, kdy jsem byl přesvědčený, že už nikdy nebudu schopný normálně fungovat. Nedokázal jsem si představit návrat do práce a měl jsem pocit, že nezvládnu ani jinou profesi. Byl jsem přesvědčený, že jsem selhal a že všechno, co jsem do té doby dokázal, byla jen iluze. Když mi rodiče připomínali, co všechno jsem vystudoval, jaké projekty vedu a kolik věcí jsem v minulosti zvládl, jejich argumenty se ke mně vůbec nedostávaly. Měl jsem pocit, že mluví o někom jiném. Dnes, s odstupem času, vidím, jak absurdní to tehdy bylo. Jenže v době deprese to absurdní nepůsobilo. Naopak. Připadalo mi to jako naprostá a nezpochybnitelná pravda.

Právě v tom je síla psychických poruch. Nemění pouze náladu. Dokážou změnit způsob, jakým člověk hodnotí sám sebe. Často slýcháme, že deprese je nemoc smutku. Myslím si ale, že mnohem přesnější by bylo říct, že jde o nemoc zkresleného pohledu na realitu. Člověk nezačne jen trpět. Začne věřit věcem, které by v jiném psychickém stavu nikdy nepovažoval za pravdivé.

Velkou roli zde hraje také perfekcionismus. Perfekcionista si nastavuje extrémně vysoké nároky a hodnotí se podle standardů, které by na nikoho jiného neaplikoval. Pokud dosáhne devadesáti procent cíle, nevidí úspěch. Vidí deset procent, která chybí. Čím více dokáže, tím více prostoru nachází pro kritiku. Mnoho lidí si perfekcionismus plete se zdravou ambicí, ale mezi nimi existuje zásadní rozdíl. Ambiciózní člověk chce uspět. Perfekcionista má často pocit, že nesmí selhat. A právě tento strach ze selhání bývá jedním z nejsilnějších motorů syndromu podvodníka.

Zajímavé je, že psychologové dlouhodobě pozorují ještě jeden paradox. Lidé s nižšími schopnostmi mají často tendenci své schopnosti přeceňovat. Tento jev popisuje známý Dunningův a Krugerův efekt. Naopak lidé s vysokými schopnostmi si mnohem lépe uvědomují složitost světa i vlastní limity. Čím více toho vědí, tím více si uvědomují, kolik toho ještě nevědí. Výsledkem může být pocit nejistoty, který okolí nechápe. Zvenčí působí člověk sebejistě a kompetentně. Uvnitř ale neustále pochybuje.

Jedním z největších problémů syndromu podvodníka je skutečnost, že člověk své pochybnosti považuje za objektivní hodnocení. Jenže právě zde bývá největší omyl. Pocity nejsou vždy spolehlivým odrazem reality. To, že se cítíte jako podvodník, ještě neznamená, že jím skutečně jste. Ve skutečnosti je často pravdou přesný opak. Právě lidé, kteří si neustále kladou otázku, zda jsou dost dobří, bývají těmi, kteří na sobě nejvíce pracují a nesou za svou práci největší odpovědnost.

Možná nejdůležitější zjištění z výzkumů syndromu podvodníka je překvapivě jednoduché. Pocit, že si svůj úspěch nezasloužíte, není důkazem, že si ho skutečně nezasloužíte. Je to pouze pocit. A stejně jako mnoho jiných pocitů může být ovlivněn stresem, úzkostí, depresí nebo zkresleným pohledem na sebe sama.

Protože některé z nejschopnějších, nejpracovitějších a nejúspěšnějších lidí na světě spojuje jedna zvláštní vlastnost. Navzdory všem důkazům jsou občas přesvědčeni, že jejich úspěch není skutečný. A právě proto je dobré si čas od času připomenout, že vnitřní kritik není vždy ten nejspolehlivější hlas, kterému bychom měli věřit.