Příběh Terezy

Ahoj, 

jsem Tereza.

Člověk, který po mnoha životních kopancích nepřestával bojovat. Člověk, který měl ještě před rokem všechno. Člověk, který cítil, že mu vesmír dal odměnu za to, jak silný musel být.

Po neprožitém dětství, po fyzickém násilí v pubertě, po znásilnění, po přežití vlastního dítěte, po zvládnutí závislosti a splacení všech dluhů. Jsem člověk ,co měl ve třiceti rodinu, přátele, vyřešenou minulost, svůj podnik…svůj život, konečně šťastný, bez problémů.

Můj nejlepší přítel spáchal před lety sebevraždu. Deprese. Dluhy. Tenkrát jsem byla v pozici, že není nic, co by se nedalo vyřešit, že bylo sobecké vzít si život.

A pak, jednoho dne, v červenci loňského roku, jsem seděla za volantem, slzy v očích, dívajíc se na každý strom, co se myhl u cesty, jako na svou záchranu. Jako na konec bolesti.

Za mnou seděly dvě úžasné děti. To byl důvod, proč jsem jela dál, přijela domů, svalila se do postele a dva týdny z ní nevylezla. Moje děti mi zachránily život. Nikdy se to nedozví.

Jenže i tak… tyhle dva týdny a mnohem déle tyhle děti neměly mámu. Zůstala prázdná schránka něčeho, co býval dřív člověk. Poslední volání o pomoc, bylo mé mámě. Neřekla jsem skoro nic, jen jsem položila telefon vedle sebe, protože ruce neměly sílu…a plakala. Jediná věta…. už nemůžu.

Bylo to jako když jsem porodila mrtvou dcerku, ale s tím rozdílem, že teď jsem byla opravdu sama. Nikdo nic nevěděl a já si neřekla o pomoc. Ne proto, že bych se styděla, ale proto, že jsem přece vždy všechno zvládla, vždy jsem byla silná, vždy jsem všechno ustála, tak proč by to najednou mělo být jinak.

Jenomže když je člověk silný moc dlouho, přijde o to tvrdší dopad ve slabosti. Moje deprese měla příčinu, příčinu, která měla řešení, ale to vše vidím teď až s odstupem.

Za nedlouho to bude rok od zhroucení. Nejsem v pořádku a asi už nikdy úplně nebudu. Znovu se učím…pracovat a chodit mezi lidi. Učím se věnovat dětem. Učím se chodit do obchodu. Učím se uvědomovat si, že když se na mě cizí člověk podívá, není to proto, že by věděl, že by soudil…ale taky se učím strávit den v posteli bez výčitek, odložit domácí práce, když mi není dobře. Nestydět se za to, čím jsem si prošla. Jsou dny, kdy je líp…a dny, kdy hůř. Ale já už nejsem stejná a nikdy nebudu.