Když se řekne deprese, většina lidí si představí člověka, kterému se v životě něco nepovedlo. Rozpadl se mu vztah, přišel o práci nebo prožívá těžké životní období. Takové představy nejsou úplně mylné. Mnoho depresivních stavů skutečně souvisí s konkrétními událostmi a ztrátami. Existuje však forma psychického utrpení, která vzniká jinak. Nevyvolává ji jediná životní událost ani konkrétní problém. Rodí se z přemýšlení o samotné podstatě života. O smrti, svobodě, samotě, smyslu a konečnosti. Psychologové pro tento jev používají označení existenciální deprese.
Nejde o oficiální psychiatrickou diagnózu. Přesto se s tímto pojmem odborníci setkávají již desítky let. Nejčastěji bývá popisován u lidí, kteří mají silnou potřebu porozumět světu a přemýšlet o hlubších otázkách existence. Může se objevit u mimořádně inteligentních lidí, filozoficky zaměřených osobností, ale také u lidí po psychické krizi, těžké nemoci nebo jiné zkušenosti, která zásadně změní jejich pohled na život. Najednou se začnou ptát na věci, které dříve stály někde na okraji jejich pozornosti. A čím více o nich přemýšlejí, tím méně uspokojivé odpovědi nacházejí.
V určité fázi života se podobným otázkám nevyhne téměř nikdo. Většina lidí si někdy položí otázku, jaký má jejich život smysl nebo co po nich jednou zůstane. U existenciální deprese však nejde o krátké zamyšlení. Tyto otázky se stávají ústředním tématem psychického života. Člověk nad nimi přemýšlí opakovaně a stále intenzivněji. Začne si uvědomovat, že všechno, co dnes považuje za důležité, jednou skončí. Že lidé, které miluje, zestárnou a zemřou. Že i jeho vlastní život je časově omezený. A že na mnoho zásadních otázek možná nikdy nenajde uspokojivou odpověď.
Právě zde se existenciální deprese liší od běžného smutku. Nejde o reakci na konkrétní událost. Jde o střet s realitou lidské existence. Člověk začíná vidět svět jinak než dříve. Věci, které mu kdysi připadaly důležité, najednou ztrácejí význam. Kariérní úspěch, společenské postavení nebo materiální cíle přestávají poskytovat uspokojení. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že vedle otázek života a smrti začnou působit překvapivě malicherně.
To může být velmi osamělá zkušenost. Když člověk přijde za lékařem s úzkostí nebo nespavostí, většina lidí si dokáže představit, co prožívá. Když ale řekne, že ho trápí vědomí vlastní konečnosti nebo pocit, že nedokáže najít smysl existence, okolí často neví, jak reagovat. Někdo ho označí za příliš přemýšlivého. Jiný mu poradí, aby si našel koníček nebo zaměstnal hlavu něčím jiným. Jenže problém není v tom, že by člověk měl příliš času na přemýšlení. Problém spočívá v tom, že narazil na otázky, které nemají jednoduché odpovědi.
Existenciální deprese bývá často spojována s pocitem izolace. Člověk může mít kolem sebe rodinu, přátele i kolegy, přesto se cítí osaměle. Uvědomuje si totiž něco, co platí pro každého člověka. Nakonec prožíváme svůj život sami. Nikdo jiný nemůže zcela pochopit naše myšlenky, naše vzpomínky ani náš vnitřní svět. Toto poznání může být velmi tíživé. Filozofové o něm píší po staletí, ale když se s ním člověk setká osobně, bývá mnohem silnější než jakákoli teorie.
Velkou roli zde hraje také vědomí smrti. Moderní společnost se tomuto tématu často vyhýbá. Smrt bývá odsunuta do nemocnic a domovů pro seniory. Mluví se o ní opatrně a často nepřímo. Přesto je jedinou jistotou, kterou všichni sdílíme. Existenciální deprese vzniká mimo jiné tehdy, když si člověk tuto skutečnost přestane od sebe držet v bezpečné vzdálenosti. Když si naplno uvědomí, že jeho čas je omezený a že žádné množství plánů, peněz ani úspěchů tuto skutečnost nezmění.
Paradoxně ale právě zde začíná i cesta ven. Mnoho existenciálních psychologů upozorňuje, že cílem není najít definitivní odpovědi na všechny otázky. Takové odpovědi možná ani neexistují. Důležitější je naučit se s těmito otázkami žít. Přijmout nejistotu jako součást lidské existence. Přestat hledat dokonalý smysl života a začít vytvářet vlastní smysl prostřednictvím vztahů, hodnot a každodenních rozhodnutí.
Právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů existenciální deprese. Otázky, které člověka nejprve přivedou k zoufalství, se mohou později stát zdrojem hlubšího porozumění životu. Uvědomění si vlastní konečnosti může vést k většímu ocenění přítomného okamžiku. Přijetí nejistoty může člověka osvobodit od potřeby mít všechno pod kontrolou. A poznání, že žádný univerzální smysl života nemusí existovat, může otevřít prostor pro vytvoření smyslu vlastního.
Možná právě proto se existenciální deprese nachází na zvláštním pomezí mezi psychologií a filozofií. Není to jen problém chemie mozku ani pouhá intelektuální úvaha. Je to setkání člověka s nejhlubšími otázkami, které lidstvo provázejí od počátku dějin.
A možná není nejdůležitější najít na tyto otázky odpověď.
Možná je důležitější najít odvahu je unést.
Napsat komentář