V posledních letech se stále častěji objevuje pojem vysoce citlivý člověk. Sociální sítě jsou plné příspěvků o tom, jak poznat, zda mezi takové lidi patříte. V knihkupectvích najdeme desítky publikací věnovaných vysoké citlivosti a mnoho lidí v tomto konceptu nachází vysvětlení pro své celoživotní zkušenosti. Současně však roste i počet kritiků, kteří tvrdí, že jde jen o další psychologickou nálepku pro běžné lidské vlastnosti.
Kde je pravda?
Abychom tomu porozuměli, musíme se vrátit o několik desetiletí zpět. Psycholožka Elaine Aron v devadesátých letech představila koncept Sensory Processing Sensitivity, tedy zvýšené citlivosti na zpracování podnětů. Nešlo o duševní nemoc ani psychiatrickou diagnózu. Aron si všimla, že někteří lidé reagují na svět kolem sebe jinak než většina populace. Silněji vnímají detaily, intenzivněji zpracovávají informace a bývají citlivější na vnější i vnitřní podněty.
Podstatné je, že vysoká citlivost není podle této teorie otázkou emocí samotných. Jde především o způsob, jakým mozek zpracovává informace.
Představte si dvě osoby, které vstoupí do stejné místnosti. První si všimne základních věcí. Druhá zachytí tón hlasu přítomných lidí, rozmístění nábytku, změnu atmosféry, intenzitu světla i drobné detaily ve výrazech obličejů. Většina těchto informací zůstává mimo vědomou pozornost běžného člověka. Vysoce citlivý člověk je však registruje a jeho mozek je aktivně zpracovává.
Na první pohled to může působit jako výhoda. A v mnoha situacích skutečně je. Vysoce citliví lidé bývají často empatičtí, vnímaví a schopní zachytit souvislosti, které ostatním unikají. Mívají bohatý vnitřní život a často jsou kreativní. Některé studie naznačují, že dokážou lépe rozpoznávat jemné změny v prostředí nebo ve vztazích mezi lidmi.
Každá výhoda má ale svou cenu.
Pokud mozek zpracovává více informací, znamená to také větší riziko přetížení. Hlučné prostředí, dlouhé společenské akce, konfliktní atmosféra nebo několik náročných podnětů najednou mohou vést k výraznějšímu vyčerpání. Zatímco někdo po náročném dni potřebuje hodinu odpočinku, jiný může potřebovat celý večer o samotě, aby se jeho nervový systém vrátil do rovnováhy.
Právě zde často vzniká nedorozumění mezi vysoce citlivými lidmi a jejich okolím.
Někdo je označí za přecitlivělé. Jiný za slabé. Další za příliš komplikované. Jenže problém nemusí být v samotné citlivosti. Problém vzniká ve chvíli, kdy se na ni díváme jako na chybu charakteru místo jako na odlišný způsob fungování.
Zajímavé je, že výzkumy naznačují existenci biologických rozdílů. Některé studie využívající funkční magnetickou rezonanci ukázaly, že lidé s vysokou citlivostí vykazují odlišnou aktivitu v oblastech mozku spojených se zpracováním emocí, empatií a pozorností. To samozřejmě neznamená, že mají „jiný mozek“ v doslovném slova smyslu. Ukazuje to ale, že vysoká citlivost není pouze výmyslem moderní psychologie.
Současně je důležité zmínit i druhou stranu debaty.
V posledních letech se pojem vysoce citlivý člověk stal natolik populárním, že se někdy používá příliš volně. Ne každý, koho vyčerpá náročný den, je automaticky vysoce citlivý. Ne každá silná emoce znamená vysokou citlivost. A ne každý člověk, který se v tomto popisu poznává, skutečně splňuje charakteristiky popsané ve výzkumech.
Právě proto bývá mezi odborníky opatrnost. Někteří psychologové považují vysokou citlivost za užitečný koncept, jiní ji chápou spíše jako kombinaci známých osobnostních rysů. Debata stále pokračuje.
Bez ohledu na to ale zůstává jedna zajímavá skutečnost. Mnoho lidí popisuje, že jim tento koncept pomohl lépe porozumět vlastnímu fungování. Ne proto, že by získali novou identitu. Spíše proto, že přestali sami sebe považovat za vadné.
Po mnoho let totiž žili s pocitem, že by měli být odolnější, společenskější nebo méně citliví na okolní svět. Když pak narazili na vysvětlení, že jejich nervový systém může fungovat trochu jinak, přestali část energie věnovat boji sami se sebou.
A právě zde možná leží největší hodnota celého konceptu.
Ne v tom, že rozdělí lidi do nových kategorií. Ale v tom, že připomíná jednoduchou věc. Lidé nevnímají svět stejným způsobem. To, co je pro jednoho člověka běžný den, může být pro druhého smršť podnětů. To, co jeden přejde bez povšimnutí, může druhý hluboce prožívat.
Neznamená to, že je jeden silnější a druhý slabší.
Znamená to pouze, že lidská psychika je mnohem pestřejší, než si často připouštíme.
Napsat komentář