Po většinu dvacátého století byly trauma a psychóza považovány za dva oddělené světy. Trauma bylo spojováno především s úzkostmi, posttraumatickou stresovou poruchou nebo depresí. Psychóza byla naopak chápána jako biologické onemocnění mozku, které s životními zkušenostmi souvisí jen okrajově. V posledních dvaceti letech se však začal objevovat stále větší počet studií, které tento jednoduchý pohled zpochybňují.
Výzkumníci si začali všímat něčeho překvapivého. U lidí s psychotickými poruchami se výrazně častěji objevovala historie závažných traumatických událostí. Nešlo pouze o jednotlivé případy. Opakovaně se ukazovalo, že zkušenosti jako fyzické násilí, sexuální zneužívání, dlouhodobé zanedbávání, šikana nebo vyrůstání v nepředvídatelném a nebezpečném prostředí jsou u těchto pacientů zastoupeny častěji než v běžné populaci.
To samozřejmě neznamená, že trauma automaticky vede k psychóze. Většina lidí, kteří zažijí traumatickou událost, psychózu nikdy nerozvine. Stejně tak mnoho lidí s psychózou žádné závažné trauma v minulosti neuvádí. Přesto se stále více odborníků domnívá, že trauma může u části pacientů představovat významný rizikový faktor, který ovlivňuje zranitelnost mozku vůči psychotickým stavům.
Jedním z důvodů, proč tato souvislost dlouho unikala pozornosti, je skutečnost, že trauma nezanechává pouze psychologické následky. Moderní neurověda ukazuje, že dlouhodobý stres a traumatické zkušenosti mohou měnit způsob fungování mozku. Dochází ke změnám v regulaci stresových hormonů, zejména kortizolu, mění se aktivita oblastí spojených se zpracováním emocí a pozornosti a některé nervové okruhy se stávají citlivějšími na potenciální hrozby.
Z evolučního hlediska dává taková reakce smysl. Pokud člověk vyrůstá v prostředí, kde je skutečně ohrožen, mozek se snaží přizpůsobit. Stává se ostražitějším, rychleji rozpoznává nebezpečí a věnuje větší pozornost okolním signálům. Problém nastává ve chvíli, kdy tato zvýšená citlivost přetrvává i poté, co nebezpečí zmizí. Mozek pak může začít reagovat na běžné situace podobně, jako by stále hrozilo riziko.
Právě zde se začínají objevovat zajímavé paralely s některými příznaky psychózy. Člověk, který dlouhodobě očekává ohrožení, může věnovat zvýšenou pozornost náhodným událostem. Může intenzivněji analyzovat chování ostatních lidí nebo hledat skryté významy tam, kde žádné nejsou. To samo o sobě ještě není psychóza. Někteří výzkumníci se však domnívají, že v kombinaci s genetickou zranitelností a dalšími biologickými faktory může podobný způsob zpracování reality přispívat ke vzniku psychotických symptomů.
Zajímavé je také to, že obsah psychotických prožitků někdy odráží povahu dřívějších traumat. Lidé, kteří zažili pronásledování nebo násilí, mohou častěji rozvíjet paranoidní bludy. U některých pacientů se objevují hlasy, které připomínají kritické nebo agresivní osoby z jejich minulosti. Tyto souvislosti samozřejmě nejsou univerzální a neplatí pro každého, přesto se objevují dostatečně často na to, aby přitáhly pozornost odborníků.
V posledních letech proto vznikl nový přístup, který se někdy označuje jako trauma informed psychiatry. Jeho základní myšlenka je jednoduchá. Místo otázky „Co je s vámi špatně?“ se snaží ptát „Co se vám stalo?“. Nejde o popírání biologických faktorů ani o tvrzení, že psychóza vzniká pouze vlivem traumat. Jde o snahu pochopit člověka v širším kontextu jeho životního příběhu.
Tento posun je důležitý i proto, že psychotické symptomy často působí nesrozumitelně. Když se ale podaří porozumět životním zkušenostem člověka, některé z nich začnou dávat větší smysl. To neznamená, že jsou pravdivé nebo že nevyžadují léčbu. Znamená to pouze, že mohou představovat určitý způsob, jakým se mozek snaží vyrovnat s mimořádně náročnými zkušenostmi.
Když jsem se začal zajímat o výzkum psychóz, překvapilo mě, jak výrazně se pohled odborníků během posledních dvou desetiletí změnil. Dříve se trauma a psychóza zkoumaly téměř odděleně. Dnes existují stovky studií, které se snaží pochopit jejich vzájemný vztah. Přesto zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Nevíme přesně, proč trauma vede k psychóze pouze u některých lidí. Nevíme, jak velkou roli hrají genetické predispozice ani proč se různí lidé se stejnou zkušeností vyvíjejí odlišně.
Jedna věc je ale stále jasnější. Psychózu nelze chápat pouze jako problém chemických látek v mozku. Stejně tak ji nelze vysvětlit pouze životními zkušenostmi. Moderní psychiatrie se stále více přiklání k pohledu, že vzniká na průsečíku biologie, psychologie a životních událostí. Trauma může být jedním z dílků této složité skládačky.
A možná právě proto je toto téma tak důležité. Ne proto, že by nabízelo jednoduché odpovědi. Ale proto, že nám připomíná, že za každou diagnózou stojí konkrétní člověk se svým vlastním příběhem. A někdy může být pochopení tohoto příběhu stejně důležité jako pochopení samotné nemoci.
Napsat komentář