Když se mluví o schizofrenii nebo schizoafektivní poruše, většina lidí si představí halucinace, bludy nebo ztrátu kontaktu s realitou. Tyto příznaky jsou bezpochyby důležité a často představují důvod, proč člověk vyhledá odbornou pomoc. Někteří psychiatři a výzkumníci však dlouhodobě upozorňují, že pod povrchem těchto viditelných projevů může existovat něco ještě hlubšího. Něco, co se týká samotného základu lidské zkušenosti.
Tento fenomén označují jako self-disorder, někdy také poruchu základního pocitu sebe sama. Jde o koncept, který je ve světové psychiatrii intenzivně studován, ale mimo odborné kruhy o něm ví jen málo lidí. Přitom právě on může pomoci pochopit některé z nejzáhadnějších aspektů psychotických poruch.
Pro většinu z nás je pocit vlastního já natolik samozřejmý, že si ho téměř neuvědomujeme. Každý den vstáváme s pocitem, že jsme stále tou samou osobou jako včera. Naše myšlenky vnímáme jako své vlastní. Vzpomínky patří nám. Když se rozhlédneme kolem sebe, máme pocit, že pozorujeme svět z jednoho stabilního bodu, kterým jsme my sami. Tento základní pocit identity je natolik přirozený, že o něm většinou nepřemýšlíme.
Právě proto je obtížné pochopit, jaké to je, když se začne narušovat.
Výzkumníci zabývající se self-disorder popisují zkušenosti lidí, kteří neříkají, že ztratili kontakt s realitou. Popisují něco subtilnějšího. Mají pocit, že se změnil způsob, jakým sami sebe prožívají. Někteří mluví o tom, že mezi nimi a světem vznikla zvláštní vzdálenost. Jiní říkají, že pozorují své vlastní myšlenky zvenčí. Další mají pocit, že automatické a samozřejmé aspekty života přestaly být samozřejmé.
To, co většina lidí prožívá intuitivně, se najednou stává předmětem vědomého zkoumání.
Představte si, že byste se začali soustředit na každý svůj krok. Na každý pohyb ruky při zvedání hrnku. Na každé slovo během rozhovoru. Většina těchto procesů normálně probíhá automaticky. Pokud by se však dostaly do centra pozornosti, začaly by působit zvláštně a nepřirozeně. Někteří lidé se self-disorder popisují právě něco podobného. Automatické fungování mysli se stává předmětem intenzivního pozorování.
Dánský psychiatr Josef Parnas, jeden z nejvýznamnějších odborníků na toto téma, upozorňuje, že právě tyto změny mohou předcházet vzniku psychózy o mnoho let. Ještě předtím, než se objeví první bludy nebo halucinace, může člověk zažívat zvláštní změny ve vnímání sebe sama. Svět působí jinak. Vlastní myšlenky působí jinak. Člověk často nedokáže přesně vysvětlit, co se děje, ale má pocit, že něco není v pořádku.
Právě tato neuchopitelnost činí self-disorder tak fascinujícím a současně obtížně pochopitelným. Nejde o symptom, který by bylo možné jednoduše vyfotografovat na mozkovém skenu nebo změřit krevním testem. Jde o změnu subjektivního prožívání. O změnu samotného způsobu, jakým člověk existuje ve světě.
Někteří pacienti například popisují, že jejich myšlenky ztratily pocit přirozeného vlastnictví. Stále vědí, že jde o jejich myšlenky, ale současně jim připadají zvláštní nebo odcizené. Jiní mají pocit, že pozorují sami sebe podobně, jako by sledovali jinou osobu. Další ztrácejí spontánní pocit propojení s okolním světem a musí vědomě přemýšlet o věcech, které byly dříve automatické.
Pro člověka, který podobnou zkušenost nikdy nezažil, mohou tyto popisy působit abstraktně. Ve skutečnosti se ale dotýkají něčeho velmi základního. Naše identita není pouze soubor vzpomínek nebo osobnostních rysů. Existuje také hlubší vrstva. Neustálý, tichý pocit, že jsme autory vlastních myšlenek a aktéry vlastního života. Self-disorder naznačuje, že právě tato vrstva může být u některých psychotických poruch narušena.
To je také jeden z důvodů, proč někteří odborníci považují tento koncept za důležitější než samotné bludy. Bludy totiž mohou vznikat z mnoha různých důvodů. Mohou se objevovat při těžkých depresích, neurologických onemocněních nebo intoxikacích. Self-disorder je naopak mnohem těsněji spojen se schizofrenním spektrem a může pomoci vysvětlit, proč se psychóza rozvíjí právě takovým způsobem.
Když jsem se poprvé setkal s tímto konceptem, překvapilo mě, jak dobře vystihuje některé zkušenosti, které lidé s psychotickými poruchami popisují. Veřejnost často vnímá psychózu jako náhlý zlom, kdy člověk začne věřit zvláštním věcem. Mnoho pacientů ale popisuje dlouhé období předtím. Období neurčité změny. Pocitu odcizení, zvláštnosti nebo neuchopitelného dojmu, že jejich vztah k sobě samým a ke světu se začíná měnit.
Právě proto se dnes self-disorder stále více dostává do centra výzkumu. Vědci se snaží pochopit, zda by mohl pomoci při včasném rozpoznání psychotických poruch a zda představuje jeden z jejich základních mechanismů. Definitivní odpovědi zatím nemáme. Přesto jde o jeden z nejzajímavějších směrů současné psychiatrie.
Možná proto, že nás nutí přemýšlet nad otázkou, kterou si většina lidí nikdy nepoloží.
Co vlastně znamená být sám sebou?
Dokud je odpověď samozřejmá, nevěnujeme jí pozornost. Teprve ve chvíli, kdy se začne vytrácet, si uvědomíme, jak zásadní součástí našeho života vždy byla.
Napsat komentář