Většina lidí si představuje, že mozek funguje podobně jako kamera. Oči zachytí svět kolem nás, mozek obraz zpracuje a my pak vidíme realitu takovou, jaká skutečně je. Tento pohled je intuitivní a na první pohled dává smysl. Moderní neurověda však v posledních desetiletích dospěla k překvapivému závěru. Mozek ve skutečnosti není pasivním pozorovatelem reality. Je spíše aktivním tvůrcem modelu světa, který neustále předpovídá, co se kolem nás děje.
Jinými slovy, mozek nečeká, až mu smysly předají hotové informace. Neustále vytváří odhady a očekávání a následně je porovnává s tím, co skutečně přichází z okolního prostředí. Někteří neurovědci proto tvrdí něco, co zní téměř paradoxně. Nevidíme svět takový, jaký je. Vidíme nejlepší odhad našeho mozku o tom, jaký svět pravděpodobně je.
Tato myšlenka stojí v centru teorie označované jako prediktivní zpracování neboli predictive processing. V posledních letech se stala jedním z nejvlivnějších konceptů moderní neurovědy. Podle této teorie mozek funguje jako mimořádně sofistikovaný predikční stroj. Každou sekundu vytváří tisíce předpovědí o tom, co uvidíme, uslyšíme nebo ucítíme. Smyslové informace pak neslouží primárně k vytvoření obrazu reality, ale k opravování těchto předpovědí.
Představte si, že jdete každý den stejnou cestou do práce. Většinu detailů kolem sebe téměř nevnímáte. Mozek už totiž dobře ví, co očekávat. Budovy stojí na stejných místech, semafory fungují stejně jako včera a auta jezdí po silnici. Pokud se nic neobvyklého nestane, mozek nemusí věnovat okolí příliš mnoho energie. Jakmile se ale objeví něco neočekávaného, například strom spadlý přes silnici nebo auto jedoucí v protisměru, pozornost se okamžitě aktivuje. Důvod je jednoduchý. Realita se odchýlila od předpovědi.
Právě rozdíl mezi očekáváním a skutečností, takzvaná predikční chyba, je jedním z klíčových pojmů této teorie. Mozek neustále sleduje, jak přesně jeho model světa odpovídá realitě. Pokud se objeví rozdíl, musí model upravit. Díky tomu se učíme nové věci, přizpůsobujeme se změnám a dokážeme reagovat na nové situace.
Na první pohled může tento mechanismus působit jako technická zajímavost. Ve skutečnosti ale ovlivňuje téměř vše, co prožíváme. Vnímání barev, zvuků, emocí i vlastního těla. Dokonce i bolest není podle současných teorií pouze pasivním příjmem signálů z nervových zakončení. Mozek vytváří předpověď o tom, co se děje v těle, a průběžně ji aktualizuje podle přicházejících informací. Podobně funguje hlad, únava nebo pocit bezpečí.
Nejzajímavější důsledky této teorie se ale objevují ve chvíli, kdy se něco pokazí.
Pokud mozek vytváří realitu prostřednictvím neustálých předpovědí, vyvstává logická otázka. Co se stane, když začne příliš důvěřovat vlastním očekáváním a naopak přestane dostatečně zohledňovat informace přicházející z okolí?
Právě zde se podle některých výzkumníků otevírá cesta k pochopení psychózy.
Jedna z moderních hypotéz říká, že během psychotických stavů může být narušena rovnováha mezi předpověďmi mozku a smyslovými informacemi. Mozek začne přikládat nepřiměřenou váhu určitým očekáváním nebo interpretacím. Běžné události pak získávají nový význam a vzniká potřeba vysvětlit zvláštní zkušenosti, které člověk prožívá. V tomto bodě se teorie prediktivního mozku zajímavě propojuje s konceptem aberantní salience, o kterém jsme psali v předchozím článku.
Představte si například člověka, který několikrát za sebou zaslechne své jméno v různých situacích. Za normálních okolností mozek tuto zkušenost vyhodnotí jako náhodu. Pokud je však systém předpovědí narušený, může vzniknout pocit, že za událostmi existuje hlubší souvislost. Mozek začne vytvářet vysvětlení. Někdo mě sleduje. Někdo mi posílá zprávy. Někdo o mně mluví. Samotný blud pak může být pokusem dát smysl neobvyklé zkušenosti.
Podobný princip se dnes zkoumá také u halucinací. Někteří neurovědci se domnívají, že halucinace mohou vznikat ve chvíli, kdy mozek přikládá příliš velkou váhu vlastním předpovědím a nedostatečně koriguje jejich obsah podle reality. Zjednodušeně řečeno, mozek očekává určitý vjem natolik silně, že jej začne skutečně prožívat.
Fascinující je, že podobné mechanismy fungují i u zdravých lidí. Každý z nás někdy zažil situaci, kdy zaslechl své jméno v hlučné místnosti, ačkoliv ho nikdo nevolal. Nebo si myslel, že mu zavibroval telefon v kapse, přestože se nic nestalo. Tyto drobné omyly ukazují, že mozek realitu aktivně konstruuje každý den. Rozdíl spočívá pouze v míře a intenzitě.
Když jsem se poprvé setkal s teorií prediktivního mozku, překvapilo mě, jak dobře vysvětluje některé aspekty psychotické zkušenosti. Během psychózy člověk často nemá pocit, že by ztrácel kontakt s realitou. Naopak. Má pocit, že realitě rozumí více než ostatní. Souvislosti se zdají být jasné, události dávají smysl a svět působí zvláštně propojeně. Teprve zpětně člověk zjistí, že jeho mozek vytvořil model reality, který se od skutečnosti výrazně odchýlil.
Právě to činí psychózu tak přesvědčivou. Nejde o vědomé rozhodnutí věřit nepravdě. Jde o situaci, kdy mozek vytváří předpovědi a interpretace, které se člověku jeví jako naprosto logické. Z jeho pohledu nejde o omyl. Jde o nejlepší možné vysvětlení toho, co prožívá.
Teorie prediktivního mozku dnes ovlivňuje nejen výzkum psychóz, ale také studium úzkostí, depresí, chronické bolesti nebo autismu. Stále více vědců totiž začíná pohlížet na mozek nikoliv jako na pasivní přijímač reality, ale jako na orgán, který ji neustále aktivně vytváří.
Možná právě proto patří prediktivní zpracování mezi nejrevolučnější myšlenky současné neurovědy. Nutí nás přehodnotit něco, co jsme dlouho považovali za samozřejmé. Když se rozhlédneme kolem sebe, nemáme pocit, že bychom viděli odhad. Máme pocit, že vidíme svět.
Moderní výzkum ale naznačuje, že mezi námi a realitou vždy stojí mozek. A jeho úkolem není svět pouze pozorovat.
Jeho úkolem je ho neustále předvídat.
Napsat komentář