Ještě pár týdnů předtím jsem pracoval téměř bez spánku a měl pocit, že zvládnu cokoliv. Pak přišel náraz. Ze dne na den jsem nedokázal zvednout telefon, dojít do práce ani uvěřit tomu, že někdy bude líp. Tohle je příběh pádu, který mě málem zničil.
Byla to myslím první středa nebo čtvrtek roku 2024. Seděl jsem u rodičů a měl pocit, že je konec. O pár dní později mě čekala důležitá pracovní schůzka, jenže já už věděl, že to nezvládnu. Něco se zlomilo. Přesněji řečeno něco se zlomilo ve mně.
Ještě pár týdnů předtím jsem fungoval úplně jinak. Jel jsem naplno. Pracoval od rána do noci, nabíral na sebe další a další úkoly, nové projekty, nové nápady. Všechno mi připadalo možné. V mánii člověk nepřemýšlí nad limity. Nepřipadá si unavený ani přetížený. Naopak. Má pocit, že zvládne všechno a že je nezastavitelný. A právě v tom je ta nemoc zrádná. Nedojde vám, že jste dávno za hranou. Nedojde vám, že objem práce, který si nakládáte, není lidsky možné dlouhodobě unést. V tu chvíli vám to připadá normální. Dokonce správné. Máte pocit, že konečně jedete na sto procent. Že jste lepší verzí sebe sama.
Jenže pak přijde pád. A ten bývá brutální.
Pamatuju si, jak jsem seděl u rodičů úplně vyčerpaný. Cítil jsem extrémní stres. Nemohl jsem vydržet na místě, i když jsem byl fyzicky úplně na dně. Hlava jela dál, ale tělo už odmítalo fungovat. Přijel jsem za nimi asi hlavně proto, že jsem potřeboval, aby mi někdo řekl, že musím okamžitě zastavit. Že tohle už není normální únava. Že nejde jen o horší období.
V mánii jsem své okolí přesvědčil, že deprese jsou pryč. Že jsem vyléčený. Že jsem konečně ten produktivní a schopný člověk, kterým jsem chtěl být celý život. A teď jsem seděl proti rodičům a říkal jim pravý opak. Že už nemůžu. Že nic nezvládám. Že nedokážu nikdy nic dokončit. Oba se mě snažili povzbudit a uklidnit, jenže já už v té chvíli neviděl žádné východisko. Když je člověk v tak hlubokém propadu, logické argumenty přestávají fungovat. Nevidíte svoje úspěchy. Nevidíte realitu. Vidíte jen totální selhání.
Nikdy nezapomenu na větu svého otce:
„To takhle nejde. Proč jsi to zase tak přepálil? Proč si toho na sebe bereš tolik?“
Jenže nám tehdy ještě nedocházelo, že to superproduktivní období nebyla zdravá motivace ani pracovní disciplína. Byla to manická epizoda. A po ní téměř vždy přichází trest v podobě hluboké deprese.
Dnes si myslím, že jsem tam tehdy přijel hlavně proto, aby mi někdo dovolil zastavit. Aby mi někdo řekl, že je v pořádku dát přednost zdraví před výkonem. Kdybych tehdy nezastavil, možná bych tu dnes už nebyl.
Nakonec jsme se shodli, že jediné možné řešení je všechno zrušit. Zavolat do práce. Zastavit. Stáhnout se. Pamatuju si, jak strašně těžké pro mě bylo ten telefon udělat. Měl jsem pocit, že selhávám úplně ve všem. Že všechny zklamu. Že jsem slaboch. Jenže pokračovat dál už prostě nešlo.
Následující čtyři měsíce byly jedny z nejtěžších v mém životě. První dva měsíce jsem doslova protrpěl. Nešlo jen o smutek. Bylo to mnohem horší. Totální psychické vyčerpání. Nedokázal jsem zvednout telefon, odpovědět na zprávu, soustředit se ani udělat běžné rozhodnutí. Měl jsem pocit, že ze mě nezůstalo vůbec nic.
Pamatuju si, jak jsem rodičům opakoval:
„Je konec. Už nikdy nebudu fungovat. Nezvládnu žádnou práci. Jsem úplně vyřízenej.“
Oni mi připomínali všechno, co jsem dokázal. Že mám školu. Dobrou práci. Že jsem byl vždy schopný. Jenže já jim nevěřil ani slovo. V té době jsem trpěl něčím, co bych dnes nazval extrémním imposter syndromem. Měl jsem pocit, že všechno, co jsem kdy dokázal, byla náhoda. Že jsem podvodník, kterému se konečně přišlo na pravdu.
Doma to vypadalo podobně. Přítelkyni jsem opakoval, že už se nikdy do práce nevrátím. Že budeme muset prodat byt i auto, protože už nikdy nebudu schopný normálně fungovat. Dnes nechápu, jak jsem tomu mohl tak bezvýhradně věřit. Ale tehdy to byla moje realita. Deprese člověku změní myšlení způsobem, který zdravý člověk jen těžko pochopí. Zvenčí to možná může působit jako přehánění nebo slabost, jenže člověk v takovém stavu realitu skutečně nevidí. Nevidí budoucnost. Nevidí řešení. Vidí jen konec.
Často dnes slyším věty typu: „Neboj, ono to přejde.“ A ano, je pravda, že deprese jednou skončí. Jenže problém je v tom, že v jejím středu tomu absolutně nevěříte. Nedokážete si představit, že by ještě někdy mohlo být dobře. Máte pocit, že váš život definitivně skončil a už nikdy se nevrátí do starých kolejí.
Pro některé lidi jsem tehdy možná mohl být zbabělec. Člověk, který nezvládl tlak. A věřte mi, že ani mně samotnému nedělalo radost komplikovat situaci v práci. Nesnášel jsem pocit, že ostatní nechávám v problémech. Jenže pokračovat dál už prostě nešlo. Bylo to jako narazit v plné rychlosti do zdi.
Dnes zpětně chápu jednu důležitou věc. Člověk se většinou nezničí v momentě, kdy padne. Ničí se dlouho předtím. Ve chvílích, kdy ignoruje vlastní limity, přestává odpočívat a přesvědčuje sám sebe, že musí zvládnout ještě víc. Psychika často nekolabuje naráz. Jen dlouho tiše hoří, až jednou nezůstane nic, co by ještě mohlo pokračovat dál.
A možná právě proto není slabost zastavit. Slabost je ignorovat všechny varovné signály jen proto, abychom dál působili silně před ostatními. Protože když vám jednou hlava i tělo současně řeknou „dost“, už to nejde umlčet výkonem, disciplínou ani vůlí.
Někdy totiž není největší odvaha vydržet. Někdy je největší odvaha připustit si, že už dál nemůžete.
Napsat komentář