Ataka Space – Jak se duševní zdraví vrací zpět ke komunitám

„Ataka je tu pro všechny, kteří usilují o své zotavení nebo pro ty, kteří chtějí v zotavení podpořit druhé,“ vítá domovská stránka projektu ataka space. Původně projekt Jany Vítové začínal jako blog se sdílením o zkušenostech s psychickými obtížemi, dnes už se jedná o samostatnou firmu, která aktivně zprostředkovává peer konzultace jak pro veřejnost, tak i ve firmách.

„Založila jsem ataku, protože jsem si připadala sama. Přitom ten pocit samoty není pravdivý, je nespravedlivý a je spousta lidí, kteří vám rádi pomohou, když si o pomoc řeknete,“ odpovídá zakladatelka Jana na mou úvodní otázku, jak vlastně Ataka vznikla. Přišly jsme si popovídat o Atace, ale Jana zmínila věci, které se týkají duševního zdraví ve společnosti i mimo Ataku. Hodně podobných projektů přichází od lidí, kteří si něčím podobným prošli, ať už se jedná o první blog nebo edukaci. Jak Jana říká později, důležité je promluvit.

Duševní zdraví ve společenském kontextu

Jak napovídá samotný název Ataka.s Space, firma je založena na pocitu komunity. Není ale možné představit si Ataku bez kontextu posledních let, kdy se naše společnost zaměřila nejen na prevenci ve školách, ale i na pracovištích. Obsahu přibývá a neustále vznikají i nové příležitosti mimo psychiatrii či psychologii, například Centra duševní péče, Jana osobně zmiňuje radost z psychiatrické reformy. Stejně tak sdílení vlastních zkušeností nebo snaha pomoci někomu jinému.

Když se obrátíte na psychiatrii, nemusí být problém ani tak období v nemocnici, ale co přichází poté. Ať už se jedná o jakékoli duševní potíže, i třeba ztrátua blízkého, nějakým způsobem nás to ovlivňuje v běžném životě, snaží se nám přisoudit nějakou roli a naše okolí na nás nějakým způsobem reaguje. Když tedy Jana Ataku tvořila, přála si, aby se lidem bojujícím s duševním zdravím dostalo dobrých pracovních míst a příležitostí, jaké si zaslouží. Nadřízení sice mívají vypracované moduly, jak podobné situace řešit, jak ale dodává Jana, „situace bývají hodně specifické, a tak se to zaměstnavatelé někdy raději rozhodnou to neřešit.“ Dokážou ale vyjít vstříc, pokud si zaměstnanec požádá. Poptávka po peer službách Ataky, kdy je pro vás ve firmě někdo, kdo se tomuto přímo věnuje, je tedy velká. Hlavní potíž představuje převážně nedostatek financí.

Změna narativu

Jak podobná intervence vypadá? Obvykle přichází žádost během krize na pracovišti. Jana zdůrazňuje, že peer konzultanti a konzultantky mají možnost zajistit jak potřeby člověka procházejícího si krizí, tak uklidnit ostatní, jak na zkušenost reagovat, jak se postarat sami o sebe a v neposlední řadě i prevenci. A efekt? Ataka nespadá pod sociální služby a jednou z jejích předností je, že starost o duševním zdraví neleží pouze na jednotlivcích. Proto se po zkušenostech i snáze pohybujete v kolektivu, který ví, co se děje a jak reagovat. Peer pracovníci a pracovnice tak představují takovou spojku mezi jednotlivými zaměstnanci*kyněmi, snaží se stmelit komunitu, vypracovat záchrannou síť, ale i ukázat, že i s duševní nemocí se dá pracovat a nejedná se o slabý článek.

Záchranná síť

Ke slovu „komunita“ se v průběhu rozhovoru Jana vrací několikrát, a má pro to svůj důvod. Kromě peer pracovníků*ic ve firmách, své služby nabízejí i široké veřejnosti. Původně se peeři a peerky objevovali spíše jako doplněk psychoterapie a psychiatrie v nemocnicích, dnes představují lidské spojení mezi celou mašinerií. Peerství se může věnovat kdokoli, kdo má za sebou rok zotavení, peerský kurz a chce pomoci druhým. Janu napadlo, že „pro lidi může být jednodušší ozvat se o pomoc u někoho, kdo si prošel podobnou zkušeností. Peeři by mohli fungovat jako doplněk například krizové intervence nebo podpora dalšího směru pro lidi v krizi i zotavení. Jako někdo, kdo je nasměruje dál, poradí a předá informace, někdo, kdo jim pomůže pochopit, jak celý systém funguje. Kam směřovat, komu se naopak vyhnout.“ Role peera nebo peerky by také mohla představovat určitou motivaci k léčbě, orientaci v novém režimu, nastavení dne, tedy dobrý doplněk psychiatra nebo psychoterapeuta.

„Někdo na mě myslel.“

Přitom důležitou součástí intervence je i zjednodušení komunikace, stmelení spolupracovníků. Jana nadnáší otázku: „Co můžeme udělat vzájemně pro sebe?“ Někdy samotná reakce stačí a zpozorovaná, podpořená krize se zvládá lépe. Sama to dokládá na metafoře túry, na kterou se vydává větší skupinka.

„Představte si, že jdete na túru, na kterou fyzicky nemáte. Nesete třicetikilový batoh a každý den jdete dlouhou etapu. Sáhnete si jak na fyzické dno, tak i psychické. Přitom si potřebujete na chvíli sednout na palouk a odpočívat. Nejdete ale sami a cílem skupiny není dojít každý sám – dojít musí celá skupinka. Klíčová je komunikace – porovnáte si batohy a najednou zjistíte: „Ty jo, ale ty máš ten batoh mnohem těžší než my!” Tak si to pojďme rozdělit, pojďme víc odpočívat. Ono to vždycky jde, ale jinak.“

Duševní zdraví není jen záležitost jednotlivců, ale nás všech. Je stejně důležité jako ty fyzické a nejedná se vždy o naše rozhodnutí. Stejně tak je potřeba se naučit o něm mluvit, říct si o pomoc, pomoci ostatním.