Mánie může působit jako období síly, energie a neomezených možností. Jenže po ní často přichází pád, který člověka zlomí rychleji, než si dokázal představit.
Ještě nedávno jsem všechno zvládal. Měl jsem energii, výkon, chuť do života. Pak přišel pád, který mě během chvíle zlomil. A dlouhé měsíce, kdy jsem jen přežíval.
Na přelomu let 2023 a 2024 se to zlomilo rychleji, než bych si kdy dokázal představit. Ještě chvíli předtím jsem fungoval na plný výkon. V mánii jsem zvládal práci, komunikaci, měl jsem energii, byl jsem aktivní, veselý a všechno mi šlo. Navenek jsem působil jako člověk, který má věci pod kontrolou, možná víc než kdy dřív. A pak to během krátké doby spadlo. Ne postupně, ne nenápadně, ale jako zlom, který mě úplně vyřadil.
Najednou jsem neměl sílu. Ne na práci, ne na komunikaci, někdy ani na úplně obyčejné věci. To, co jsem ještě nedávno zvládal automaticky, se stalo něčím, co jsem nebyl schopný udělat. Ten kontrast byl brutální. Z člověka, který jel na maximum a všechno zvládal, jsem se během chvíle dostal do stavu, kdy jsem měl strach zvednout telefon. Ne proto, že by se dělo něco konkrétního, ale protože jsem měl pocit, že to nezvládnu. Že nemám kapacitu mluvit, reagovat, být „normální“. Ten pocit byl paralyzující a postupně se začal rozlévat do dalších oblastí života.
Najednou jsem se začal bát věcí, které pro mě dřív byly samozřejmé. Komunikace, práce, odpovědnost. Všechno, co jsem ještě nedávno dělal s lehkostí, se změnilo v tlak, který jsem nedokázal unést. A nikdo to nechápal. Jak by taky mohl. Ještě nedávno viděli člověka, který všechno zvládá, který je aktivní, výkonný a v pohodě. A najednou tady byl někdo úplně jiný. Zavřený, stažený, vyčerpaný. Ten rozdíl byl tak velký, že nedával smysl ani mně samotnému.
Následující měsíce nebyly o životě, ale o přežívání. Každý den byl podobný. Vstát, nějak fungovat, vydržet. Bez energie, bez radosti, bez pocitu, že se něco posouvá. Spíš jako by se všechno zastavilo a já jen čekal, jestli se to někdy změní. Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že se mi zhroutil život. Ne dramaticky navenek, ale uvnitř. To, na čem jsem stál, se rozpadlo a já jsem nevěděl, o co se opřít.
A byly i momenty, kdy jsem přemýšlel o konci. Ne nutně jako o konkrétním plánu, spíš jako o úniku. Jako o myšlence, která se objeví ve chvíli, kdy už toho je moc a člověk nevidí cestu ven. Tyhle myšlenky jsou tiché, ale silné, a o to nebezpečnější. Nejtěžší na tom nebyla jen ta bolest nebo prázdno, ale ztráta jistoty. Po mánii jsem věděl, jaké to je mít energii, zvládat věci a fungovat naplno, a o to víc jsem teď cítil, jak daleko jsem od toho stavu. Ten kontrast byl tak velký, že jsem měl pocit, že už se tam nikdy nevrátím.
Dnes vím, že to byl pád do deprese v rámci schizoafektivní poruchy. Tehdy to ale nebyla diagnóza, byla to realita, která mě semlela a na dlouhé měsíce zastavila. A možná právě to je na tom nejděsivější. Jak rychle se to může stát, jak rychle se člověk z „fungujícího“ dostane do stavu, kdy jen přežívá, a jak těžké je to vysvětlit někomu, kdo to nezažil.
Jak tento propad vypadá v extrémní podobě, popisuji v článku o hluboké depresi.
Napsat komentář