Psychóza sama o sobě je extrémní zkušenost. Ještě těžší ale může být to, co přijde potom – návrat do reality, pochybnosti a konfrontace s tím, co se během ní stalo.
Psychóza je extrém. Ale to, co přijde po ní, je někdy ještě těžší. Návrat do reality, stud a pochybnosti, které zůstávají dlouho poté, co všechno odezní.
Když člověk prožije psychózu, čekal bych, že to nejhorší má za sebou ve chvíli, kdy odezní. Že jakmile se vrátí zpět do reality, všechno se začne postupně zlepšovat a život se vrátí do normálu. Taky jsem si to myslel. Jenže realita je jiná. To nejtěžší pro mě nepřichází během psychózy, ale až po ní, ve chvíli, kdy se všechno uklidní a hlava se vrátí zpět. Najednou začnu vidět věci jasněji a uvědomuji si, co jsem říkal, jak jsem přemýšlel a jak jsem působil na ostatní. A to poznání není úlevné. Je těžké, nepříjemné a někdy až bolestivé.
Psychóza sama o sobě je zvláštní v tom, že si ji člověk v tu chvíli neuvědomuje. Všechno dává smysl, všechno zapadá a člověk má pocit, že konečně chápe svět jinak než ostatní. Že vidí víc a rozumí věcem hlouběji. Problém je, že to není realita. A když se z ní vrátí, přichází střet s tím, co bylo skutečné a co ne. Začíná období, kdy si postupně skládám obraz toho, co se vlastně stalo. Vzpomínky přicházejí po částech, některé jsou mlhavé, jiné až nepříjemně ostré. Najednou vidím situace, které mi tehdy připadaly normální, a dochází mi, jak musely působit na lidi kolem mě.
S tím přichází stud, který není vázaný jen na konkrétní momenty, ale spíš na celkový obraz toho období. Na pocit, že jsem nebyl sám sebou, že jsem ztratil kontrolu nad vlastní hlavou. I když vím, že to byla nemoc, ten pocit se nedá jednoduše vypnout. Do toho se přidávají pochybnosti, které se vrací ve vlnách. Začnu si klást otázky, kterým jsem se dřív vyhýbal. Co když se to vrátí? Co když znovu přijde moment, kdy nepoznám, že se něco děje? Co když zase uvěřím vlastní hlavě ve chvíli, kdy mi bude lhát? Důvěra v sebe sama dostane trhlinu a její obnovení trvá mnohem déle, než bych čekal.
U mě se po psychóze rozjíždí i deprese, která nepřichází jako náhlý pád, ale spíš jako postupné vyprchání všeho, co předtím působilo silně. Energie mizí, motivace se ztrácí a místo ní přichází těžkost, která se špatně popisuje. Najednou je náročné i to, co bylo dřív samozřejmé. Do toho se vkrádá paranoia, která už není tak výrazná jako během psychózy, ale je dost silná na to, aby narušovala pocit klidu. Objevuje se nepříjemné napětí, pocit, že věci nejsou úplně v pořádku, že pohledy lidí nesou víc, než by měly.
Člověk se sice vrátí do reality, ale ta realita není hned bezpečná ani stabilní. Je křehká a snadno se narušuje. Postupně se učím znovu věřit vlastní hlavě, znovu rozlišovat, co je skutečné a co už ne, znovu si nastavovat hranice a hlídat si stres. Je to pomalý proces, který nejde uspěchat a který vyžaduje mnohem víc trpělivosti, než bych si dřív dokázal připustit.
Zpětně mi dochází, že psychóza není jen epizoda, která začne a skončí. Je to zkušenost, která člověka změní, a to hlavně v tom, co přijde potom. V tom, jak se dívá na sebe, na svou mysl a na realitu kolem sebe. A možná právě proto říkám, že to nejhorší není samotná psychóza, ale období po ní, kdy se člověk snaží znovu postavit na nohy a naučit se věřit něčemu, co ho jednou zradilo.
Samotný průběh psychózy popisuji v článku o psychóze zevnitř.
Napsat komentář