Mánie nebo jen úspěch? – když se bojíš vlastního výkonu

Období, kdy se člověku daří víc než kdy dřív, nemusí být vždy jen pozitivní. Někdy může být signálem, že se děje něco hlubšího – něco, co se může rychle zvrtnout.

Začíná se mi dařit. Mám víc energie, podávám lepší výkony a všechno jde snadněji. Jenže tenhle pocit už znám. A vím, že právě takhle u mě začínala mánie.

Začíná se mi dařit. Mám víc energie než obvykle, věci mi jdou rychleji, v práci podávám výkony, které bych dřív zvládal mnohem hůř. Najednou mám víc nápadů, víc chuti něco tvořit, víc síly dotahovat věci do konce. Na první pohled ideální stav, který by si přál asi každý. A přesto mě v tom je něco, co mě zneklidňuje.

Ten pocit totiž znám.

Přesně takhle to začíná i minule. Ne jako problém, ale jako zlepšení. Jako verze mě, která konečně funguje naplno. Více energie, více jistoty, více chuti do života. A právě proto je tak těžké to rozpoznat. Protože když se člověku začne dařit, poslední, co ho napadne, je, že by to mohl být začátek problému.

Dnes už ale vím, že mánie nepřichází jako varování. Nepřijde s tím, že by člověka zastavila a řekla mu, že se něco děje. Přichází nenápadně a přesvědčivě. Přináší pocit, že všechno je konečně tak, jak má být. Že se věci srovnaly, že hlava funguje lépe než kdy dřív a že je škoda tenhle stav brzdit.

A právě v tom je její největší nebezpečí.

Začínám si proto všímat detailů, které jsem dřív ignoroval. Sleduju, jak spím. Jestli se mi nezkracuje spánek, aniž bych se cítil unavený. Sleduju svoje myšlenky, jestli se nezrychlují, jestli nepřeskakují z jednoho tématu na druhé rychleji než obvykle. Všímám si, jestli nemám potřebu dělat víc věcí najednou, jestli mě to netáhne jet pořád dál bez zastavení.

Navenek to totiž může vypadat jako produktivita. Jako drive, který je dnes tolik oceňovaný. Jenže já už vím, že tenhle „drive“ má u mě i druhou stranu. Že to není jen energie, ale i potenciální začátek něčeho, co se může velmi rychle vymknout kontrole.

Velkým varovným signálem je pro mě moment, kdy začínám ignorovat vlastní limity. Když si říkám, že ještě zvládnu něco navíc, že spánek počká, že odpočinek není potřeba. V tu chvíli už nejde o to, že se mi daří. V tu chvíli začínám jet proti sobě.

Zkušenost se schizoafektivní poruchou mě naučila jednu důležitou věc. Že hranice mezi „daří se mi“ a „rozjíždí se mánie“ je někdy velmi tenká. A že ten rozdíl často nepoznám podle toho, jak se cítím, ale podle toho, jak se chovám.

Právě proto se dnes snažím zpomalit i ve chvílích, kdy mám pocit, že bych mohl jet dál. Ne proto, že bych nechtěl využít období, kdy se mi daří. Ale proto, že vím, kam může vést, když to přeženu. Už jsem to zažil. Ten pocit, kdy se všechno rozjede, kdy hlava jede naplno a člověk má pocit, že je nezastavitelný.

A pak přijde pád.

Možná právě proto si dnes kladu otázku jinak než dřív. Neptám se, jestli jsem dostatečně výkonný. Ptám se, jestli jsem ještě v rovnováze. Jestli mám věci pod kontrolou, nebo jestli už mě začíná řídit něco, co na první pohled vypadá jako výhoda, ale ve skutečnosti to může být začátek problému.

Protože někdy není nejtěžší zvládnout špatné období.

Nejtěžší je poznat, že to dobré už přestává být bezpečné.

Jak se tyto stavy mohou změnit v pád, popisuji v článku o mánie a následném pádu.