Poznala jsem, co je dystymie, chronická deprese. U mě trvala rok. Vzhledem k mému extrémnímu pudu zachraňovat a pomáhat, pracuji jako zdravotní sestra, jsem chtěla pomoci bývalému příteli, který spadl do drog, a dopadlo to špatně. Ublížil mi a k zemi ho musel srazit můj syn. Moje chyba byla, že když druhý den přišel pro věci, mluvila jsem s ním normálně. Věděla jsem, že jeho výbuch byl z absťáku a že ten den nastoupí do vězení.
Jenže na syna toho bylo moc a ruply mu nervy. Abych to zkrátila, stalo se to v pátek. Děti odjely na víkend a vrátily se v neděli. Ani jeden se na mě nepodíval, ani se mnou nepromluvil. Měly kufry a začaly si balit věci. Já lezla po zemi, prosila a prosila, ale marně.
V únoru to bude rok, co se mnou nemluví. Zablokovaly si mě všude. Vím o nich jen velmi málo, protože jim občas volá moje máma. Deprese byla tentokrát opravdu silná a plánovala jsem sebevraždu. Naštěstí mám přátele, asi dva, kteří mě v tom nenechali. Chodili mě krmit a mluvili se mnou. Občas se objevila hypománie, ale většinu času bylo zle.
Přicházela jsem o práci i o peníze. Teď jsem na tom o něco lépe, jen mi chybí minerály a vitamíny, protože když jsem smutná, nejím, takže zase marodím. Nevím, kdy mi děti odpustí, že jsem se zachovala hloupě. Dceru jsem už dvakrát viděla a byla jsem i na synově hereckém představení. Bohužel mě tam znovu přehlížel a zlomilo mě to.
Mám teď dobrou práci, kde mě za nemoc nevyhodí. Vím, že děti zkoušely bydlet s otcem, ale jeho neléčená paranoia je donutila odejít. Teď netuším, kde jsou. Do tohoto roku jsem si dala předsevzetí, že se polepším a budu se víc hlídat. A mám co dělat. Dluhů nekonečno, pomluvy všude, nedůvěra. Celá rodina se mnou nechce nic mít, kromě maminky.
Čekám, až mě budou děti potřebovat, a proto se snažím dát se dohromady. Dnes se mi podařilo poslat každému z nich píseň od Lenny. Synovi Hell.o, dceři Lover. Vím, že to chce čas a že jim musím dát prostor. Je to to nejtěžší čekání, jaké jsem kdy zažila.
Po onemocnění jsem přišla o svůj koníček, o četbu, a nebaví mě ani televize. Mamka mi řekla: „Tak piš.“ A tak jsem, i když jsem někdy neposlušná, poslechla. Mám sešit o bipolární poruše a o sobě pro své blízké. Mám deník, kam si zapisuji emoce, další o vztazích a psychologii. Píšu. A občas i sem něco přepisuji.
Myslím, že sešit „Na hraně“ jsem už začala psát. Ale píšu o všem, co mě napadne. Nemám na psaní vlohy, ale píšu slohy. Neslouží mi krátkodobá paměť a připadám si kvůli tomu jako pitomec. Tak si dnes zkusím rozebrat, jak to s tou pamětí vlastně je.
Napsat komentář