1. Úvodní část Jsem Katka, mám 35 let a žiji život, který byl od dětství plný výzev. Mám ráda hudbu, tanec a malé radosti, které přinášejí úsměv nejen mně, ale i lidem kolem mě. V současnosti se věnuji péči o sebe, své blízké a osobnímu rozvoji.

2. Diagnóza a symptomy Trpím depresí, úzkostnou poruchou a sociální fobií, které se u mě projevují už od dětství. Kromě toho jsem měla v minulosti opakované sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu – první kolem deseti let a podruhé ve třinácti, kdy má situace byla kritická a téměř došlo k zástavě dechu. První příznaky, které mě nebo okolí upozornily, byly chronický strach ze všeho, pocit ohrožení, nemožnost být v přítomnosti lidí bez paniky a hluboké pocity méněcennosti a beznaděje. Tyto nemoci zásadně ovlivňují můj každodenní život – běžné činnosti, práce, vztahy a vlastní bezpečí jsou často velkou výzvou.

3. Léčba a podpora Podstoupila jsem terapii, pravidelně užívám předepsané léky a učím se techniky zvládání úzkosti a depresí. Velkou roli hraje podpora mé rodiny a blízkých přátel, stejně jako kvalitní psychiatrická péče. Komunity a podpůrné skupiny mi pomáhají cítit, že nejsem sama a že mé zkušenosti mají smysl.

4. Osobní zkušenosti a výzvy Moje největší výzvy byly a jsou traumatické zážitky z dětství, zneužívání, ponižování, práce a šikana v dospělosti. Setkala jsem se s předsudky a stigmatizací kvůli diagnóze i životním zkušenostem, ale snažím se najít způsoby, jak žít, být v bezpečí a zároveň se neuzavřít před světem. Příběh, který by mohl ostatním pomoci: Můj životní příběh – Katka Můj život nezačal lehce. Ve dvou letech jsem byla odebrána do dětského domova v Kamenici nad Lipou kvůli syndromu týraného dítěte. Už tehdy se u mě projevovala sociální fobie – bála jsem se všech. Když za mnou jezdila babička, loučení za mostem bylo pro mě traumatem; brečela jsem a chtěla být jen s ní. Ten pocit opuštěnosti se vryl hluboko do mého srdce a formoval mé vnímání lidí a světa kolem mě. I přes těžkosti byla v mém životě přítomná empatie. Už ve třech letech jsem pila dědovi kopřivový čaj, který mu babička uvařila. Sama bych ho nepila, protože mi nechutnal, ale chtěla jsem, aby děda měl radost, že ho pít nemusí. Ten jeho úsměv stál za vše a tehdy jsem pocítila, že dokážu přinášet štěstí druhým, i když jen malým, obyčejným způsobem. V dětství jsem byla vystavena tvrdému týrání a nesmírné zodpovědnosti. Musela jsem se starat o statek a domácnost – kydat hnůj, dojít dobytka, sušit seno, sekat a skladovat dřevo, topit, vařit – často i přes hlad a strach. I obyčejné prosby o přídavek jídla byly riskantní. V noci jsem se bála napít vody z kohoutku, protože by se slyšel a hrozilo trestání. Od sedmi let se u mě projevila epilepsie a každé záchvatové období přinášelo i fyzické tresty. Můj otec mě ponižoval a posmíval se mi, což mě hluboce zranilo. V pubertě mě spolužák znásilnil a později jsem byla nucena tančit v tangách, abych mohla navštěvovat diskotéky. Další ponižující tresty byly každodenní součástí mého života – psaní stokrát „dveře mají kliku“, klečení na louce s polínkem a mechačkou na prstech. Když mechačka spadla, musela jsem ji zvednout přes ruce a pokračovat dalších 20 minut. Hodiny fyzické bolesti a strachu se staly rutinou, kterou jsem přijala jen proto, abych přežila. Už od dětství mě tížily myšlenky na sebevraždu – poprvé kolem deseti let, podruhé ve třinácti, kdy má situace byla tak kritická, že téměř došlo k zástavě dechu. Tyto chvíle byly temné, ale také mě učily, že přežití je možné, i když to bolí. I přes všechny tyto zkušenosti jsem se snažila najít v životě malé radosti. Hudba, tanec a drobné laskavosti pro ostatní mi dávaly pocit, že mohu být užitečná a přinášet štěstí, i když sama trpím. V dospělosti mě postihly další těžkosti. Vztahy byly často plné psychického i fyzického týrání, zneužívání a ponižování. Partner, kterého miluji, měl problémy s alkoholem. V práci jsem zažívala šikanu, stres a tlak, který přispíval k depresím a úzkostem. Přes všechny snahy o normální život mě pronásledovaly pocity méněcennosti a beznaděje. Myšlenky na sebevraždu se někdy vracely, ale díky terapiím, podpoře blízkých lidí a lékům jsem se dokázala udržet a pokračovat. Dnes se snažím ze všeho pomalu dostávat a žít tak, aby každý den měl smysl – i když je někdy jen přežitím. Moje životní zkušenosti mě naučily empatii, odvahu a vytrvalost, i když cesta nebyla jednoduchá. Můj příběh není dokonalý, není lehký, ale je můj. Každý den, kdy přežiji a zůstanu lidská, je pro mě malým vítězstvím. Chci, aby můj příběh ukázal ostatním, kteří procházejí podobným utrpením, že přežití je možné, že jejich pocity jsou platné a že i v temnotě lze najít malé světlo. Když má člověk správného člověka, výbornou psychiatričku a pracuje na svých bolestech, i v tomto světě je možné najít cestu dál.

5. Prostor pro osobní vyjádření a vzkaz ostatním Chci sdělit lidem, kteří trpí podobnými nemocemi: nejste sami a vaše pocity jsou platné. Není hanbou být slabý či zraněný – síla spočívá v tom, že dokážete přežít a hledat malé světlo každý den. Katka Lidem, kteří se snaží porozumět psychickým nemocem, bych chtěla říct: naslouchejte, buďte trpěliví a nechte prostor být lidem, aniž byste je hned chtěli „opravit“. Někdy stačí jen být.

6. Závěrečná část Radost mi přináší hudba, tanec, malé laskavosti a okamžiky, kdy mohu pomoci druhým. Pozitivní přístup si udržuji tím, že pracuji na svých bolestech, věnuji se terapii a učím se přijímat svůj život takový, jaký je. Doporučila bych knihy a zdroje, které pomáhají pochopit psychické nemoci a inspirují k přežití – ale hlavně vlastní zkušenost je tou nejcennější učitelkou.