Lidé na autistickém spektru či s ADHD se k odborníkovi často dostávají kvůli přidružené diagnóze post traumatického syndromu. Stejně tak ho můžeme najít vedle poruch osobnosti. Diagnostický proces může trvat, protože post traumatický stresový syndrom (dále jen PTSD) zesiluje projevy neurodiverzity nebo poruch osobnosti a naopak. Proč se na sebe diagnózy tolik vzájemně navazují a co zde způsobuje větší riziko vzniku post traumatického syndromu?

Naši odolnost proti PTSD určuje, nakolik jsme traumatickou zkušenost schopni zpracovat. Menší riziko vzniku tedy mají lidé, kteří mají vytvořené své bezpečné zázemí a dokáží se v sobě nějak orientovat a podněty lépe roztřídit, na čemž má podíl i jak na události reaguje naše okolí. Tyto vazby si obvykle tvoříme v počátcích našeho života, převážně díky rodinným vztahům. Podle nich poté přistupujeme k okolnímu světu a udržujeme naše vztahy, dítě si podle nich tvoří podvědomí o sobě a ostatních, učí se zvládat vlastní emoce. Podle teorie vztahové vazby Mary Ainsworth se děti, které mají jistou vazbu na matku dokáží od ní vzdálit bez většího neklidu, a i později v životě bývají méně neurotičtí, protože jsou si vědomi stability vztahů s ostatními. Díky této vazbě mají pevnější základ osobnosti, na kterém mohou v průběhu života stavět a je pro ně snazší se vyrovnávat s negativními zážitky – dokáží pracovat se svými emocemi. Vazba se tvoří tím, jak citlivě matka reaguje na potřeby dítěte, jak je odhaduje, děťátko uklidňuje a jak s ním tráví čas, zda jsou její reakce předvídatelné a stabilní. Její základy jsou položeny už u miminek, ale na vazbě se dá pracovat celý život. 

Pokud je péče nestabilní, nebo o dítě není pečováno, jeho psychický vývoj se může lišit. Může dojít i k tzv. narcistickému zranění, kdy si dítě vštípí, že nemůže jen tak být milováno a jeho vytváření vlastní identity se zamotá. V těchto případech se pokládají základy pro poruchy osobnosti, které sepozději mohou umocnit traumatizujícími zážitky a dát tak vznik samotné poruše. Člověk si tak tvoří „emoční kůži“ později, proto je v mezidobí náchylnější k dalším negativním zážitkům až možnému PTSD. 

Neurodivergetní lidé se liší svou nervovou soustavou, díky které mohou být citlivější na některé podněty, situace. Někdy člověk cítí, že je něco jinak, než mu ostatní tvrdí a už to samo zanechává pachuť. Kvůli neustálému tlačení se do jakési normy je snadnější přijít i v dětství k vyhoření skrz větší citlivost na stres a častějšímu napětí. Tím se symptomy mohou prohloubit a spustit PTSD, které s neurodiverzitou splyne. 

Díky včasnému zachycení symptomů a diagnostice se s tím vším dá ovšem pracovat a posunout se kupředu i přes tyto překážky, přijmout a poznat lépe sám sebe. 

Zdroje:

Adult ADHD and Childhood Trauma. Online. 2022. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=lYD0Q4oMYXw&t=6s. [cit. 2025-07-23].

Autor: Anna Ž.