Příběh Zuzany

Dlouhodobá psychická zátěž a zničená imunita se nakonec obrátili proti mě. Vypadá to na roztroušenou sklerózu. Řekla tehdy doktorka v nemocnici a odešla bez slůvka vysvětlení.. Bylo mi 24 let. Šok a bezmoc se změnila v hlad po vědomostech a odhodlání s nemocí bojovat. Tehdy jsem obětovala dálkové studium na vysoké škole, abych zvládla chodit do práce. Jenže přišlo zhoršení nemoci a deprese. Začala jsem brát první antidepresiva.
Když mi bylo 30 narodila se dcera. Její vývoj nebyl bez otazníků. Ve třech letech dostala diagnózu dětský autismus. Začalo opět pátrání po odpovědích a snaha se s diagnózou sžít.
Vzpomínám na pocit, že vše dává smysl. Vše do sebe zapadá. Mám obrovskou moc vidět do lidí. Vím přesně, co potřebuju já i jak pomoci ostatním. Jenže tempo se nedalo vydržet. Padala jsem vyčerpáním. Navíc nezřízené nakupování a promiskuita.
Přišla první hospitalizace. Byla to noční můra. Byla jsem jako tygr v kleci. Nemohla jsem ven, tak jsem chodila alespoň po chodbě. Měla jsem spoustu elánu, byla veselá a společenská. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, pacientů. Oni mě drželi nad vodou. Schovaná pod kapucí čelem k oknu, aby mě nikdo neviděl, jsem však plakala po dceři. Bolest byla obrovská. Nebyla jsem bez ní nikdy tak dlouho.
Po čtrnácti dnech usoudili, že léčba nezabírá. Hádala jsem se s lékařem, že jsem takhle už jsem v pořádku. On stále opakoval, že jsem ještě moc nahoře a tak mě tlumili a tlumili. Byla jsem tam nakonec asi dva měsíce, už si to přesně nepamatuju.
Po zkrocení mánie však přišla těžká deprese. Pekelná únava, neschopnost fungovat v základních denních činnostech. Pocity marnosti vlastního bytí. Po několika neúspěšných hospitalizacích jsem se pokusila nadobro odejít. Nedokázala jsem tu tíhu unést. Následovala nedobrovolná hospitalizace a převoz do Havlíčkova Brodu, kde mě konečně dali do kupy.
Od té doby zvládám vše řešit ambulantně. Chodím do CDZ, na skupinovou terapii a mám psycholožku. Zvládly jsme s dcerou rozvod i dvakrát stěhování. Po několika neúspěšných vztazích jsem se rozhodla bydlet se svým otcem. Mám s ním komplikovaný vztah už od dětství, ale snažíme se.
Učím se žít přítomností a pracovat na sobě. V mánii jsem se dostala k psaní. Nejen že jsem psala bláboly, ve kterých se dnes nevyznám, ale začala jsem psát i básně. To mi vydrželo a moc mi to pomáhá. Dcera začala v devíti letech mluvit. Teď je jí deset a dělá neuvěřitelné pokroky. I když péče o ní je někdy vyčerpávající, jsem s ní moc šťastná.