Nezlob se, když zareaguju podrážděně.

Když na tebe vyjedu kvůli maličkosti.

Když si držím odstup. Když ti neodpovídám. Když zavřu oči ve chvíli, kdy čekáš reakci.

Není to nevděk. Ani arogance. Ani lenost.

Je to obrana.

Učím se to rozpoznávat. Ty momenty, kdy se mi v těle spustí něco starého. Někdy ani nevím co. Jen najednou cítím horko v zátylku, tlak na prsou, v hlavě výkřik: Zmiz. Uteč. Neříkej to. Nedůvěřuj. Radši buď sám.

A přitom jsem to nechtěl. Nechtěl jsem tě odstrčit. Nechtěl jsem působit chladně. Ale nějaká část mě se lekla. Možná tónu tvého hlasu. Možná jedné poznámky. Možná jen toho, že jsi ke mně byl moc blízko.

Nikdy jsem se pořádně nenaučil, co to znamená být bezpečně s někým. Možná jsem byl moc často sám. Možná mě příliš často nikdo nevyslechl. A možná jsem příliš často něco řekl a pak toho litoval. Tak jsem se naučil mlčet. A kolem mlčení si postavil pevnou hradbu.

Tu a tam mě někdo požádá, abych byl víc otevřený. Upřímný. Autentický. Ale málokdo tuší, co to stojí. Otevřít se znamená riskovat. Znamená pustit někoho dovnitř. Znamená doufat, že se mě nelekne, až uvidí, co tam je.

Jenže když se bojíš odmítnutí, i něčí lítost může bolet. Když máš za sebou roky vnitřního chaosu, i vlídná otázka může znít jako výslech. Když sis už jednou dovolil doufat a ono to nedopadlo, příště váháš mnohem déle.

A tak si vytvářím způsoby, jak přežít. Cynismus. Ironii. Mlčení. Unavený úsměv. Přesně ty věci, které působí, že jsem v klidu. Ale nejsou to masky. Jsou to zbraně. Ochrana před zranitelností.

Nechci tě od sebe odstrčit. Ale potřebuju čas. Potřebuju prostor. Potřebuju vědět, že když udělám chybu, neztratím tě. Že když tě pustím blíž, nezneužiješ to. Že když ti řeknu pravdu, nezměníš se mi před očima.

Nediv se, že se bráním. Nedělám to proti tobě. Dělám to, protože se snažím neztratit sám sebe. A protože po všech těch letech, kdy jsem se učil přežít, je možná čas pomalu se učit i věřit.

Ale potřebuju, abys tam zůstal. I když je to nepříjemné. I když mlčím. I když tě na chvíli odeženu.

Zůstaň. Protože právě tím mi dáváš důvod odložit zbroj.