Každý člověk někdy zažil odmítnutí. Nepřijatá žádost o práci, kritická poznámka od nadřízeného, nevydařený vztah nebo situace, kdy měl pocit, že někam nezapadá. Takové zkušenosti jsou nepříjemné, ale většina lidí se s nimi dříve nebo později vyrovná. Zpracují je, přehodnotí a pokračují dál.
Existuje však skupina lidí, kteří podobné situace prožívají výrazně intenzivněji. Nejde o to, že by byli přecitlivělí nebo slabší než ostatní. Jejich reakce bývá natolik silná, že i relativně běžná kritika nebo náznak odmítnutí může vyvolat hlubokou emocionální bolest. Takovou, kterou okolí často nechápe.
Tomuto fenoménu se říká Rejection Sensitive Dysphoria, zkráceně RSD.
Přestože se o něm v posledních letech hodně diskutuje zejména v souvislosti s ADHD, stále nejde o oficiální psychiatrickou diagnózu. Spíše o soubor příznaků a zkušeností, které se opakovaně objevují u určité skupiny lidí. Právě proto kolem něj dodnes probíhají odborné debaty. Jedna věc je ale zřejmá. Lidé, kteří tyto stavy zažívají, popisují velmi podobné zkušenosti.
Nejčastěji mluví o tom, že odmítnutí neprožívají jako obyčejné zklamání. Může připomínat náhlý emoční úder, který přichází během několika sekund. Stačí krátká poznámka, neutrální výraz druhého člověka nebo situace, kterou by většina lidí považovala za běžnou. V hlavě se okamžitě rozběhne lavina úvah. Udělal jsem něco špatně. Naštval jsem ho. Zklamal jsem ji. Už mě nemají rádi.
Nejzajímavější přitom je, že skutečné odmítnutí často ani nemusí existovat.
Mnoho lidí s RSD reaguje na vlastní interpretaci situace. Někdo jim neodpoví na zprávu. Kolega působí odtažitěji než obvykle. Partner je zamyšlený. Mozek začne automaticky hledat vysvětlení a velmi často skončí u závěru, že problém je v nich samotných.
Zvenčí může taková reakce působit přehnaně. Jenže člověk, který ji prožívá, si ji nevybírá. Emoce přichází rychle, intenzivně a často bez možnosti je ovlivnit. Mnozí popisují, že v danou chvíli vědí, že jejich reakce není úplně racionální, ale nedokážou ji zastavit.
Právě proto bývá RSD spojována s pocity studu. Nejen kvůli samotné bolesti, ale i kvůli tomu, jak na ni reaguje okolí. Člověk si začne připadat slabý, přecitlivělý nebo neschopný zvládat běžné situace. Postupně se může dostat do začarovaného kruhu. Čím více se bojí odmítnutí, tím více se mu snaží vyhnout. A čím více se mu vyhýbá, tím více omezuje svůj vlastní život.
Někteří lidé proto přestanou usilovat o povýšení, protože nechtějí riskovat neúspěch. Jiní raději nezačnou nový vztah. Další se vyhýbají situacím, kde by mohli být hodnoceni. Ne proto, že by neměli schopnosti nebo zájem. Ale proto, že potenciální odmítnutí pro ně představuje mimořádně vysokou emocionální cenu.
Výzkumníci si v posledních letech začali všímat zajímavé souvislosti mezi RSD a ADHD. Ukazuje se, že mnoho lidí s poruchou pozornosti popisuje podobné zkušenosti. Existuje několik teorií, proč tomu tak je. Jedna z nich předpokládá, že dlouhodobé opakované zkušenosti s kritikou během dětství mohou postupně zvýšit citlivost na odmítnutí. Dítě, které opakovaně slyší, že je nepozorné, nepořádné nebo nezodpovědné, si může vytvořit mimořádnou ostražitost vůči jakémukoliv negativnímu hodnocení.
Je ale důležité dodat, že RSD není problémem pouze lidí s ADHD. Podobné mechanismy lze najít také u úzkostných poruch, některých poruch osobnosti nebo u lidí s historií vztahových traumat. Odmítnutí totiž patří mezi nejsilnější sociální zkušenosti, které člověk může zažít. Lidský mozek se po miliony let vyvíjel v prostředí, kde bylo přijetí skupinou otázkou přežití. Být vyloučen znamenalo obrovské riziko.
Možná právě proto dokáže odmítnutí bolet tak silně.
Zajímavé je, že lidé s výraznou citlivostí na odmítnutí bývají často současně velmi empatičtí. Dokážou rychle zachytit změny nálad druhých lidí, všímají si detailů v komunikaci a bývají citliví na atmosféru ve vztazích. V některých situacích je to výhoda. V jiných se tato schopnost obrací proti nim samotným. Mozek začne analyzovat každý detail a hledat známky nepřijetí i tam, kde žádné nejsou.
Práce s touto citlivostí neznamená naučit se odmítnutí ignorovat. To není možné. Mnohem důležitější je naučit se rozlišovat mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, co si o situaci domýšlíme. Mezi fakty a interpretacemi. Mezi tím, co víme, a tím, čeho se bojíme.
Právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů RSD. Největší bolest často nezpůsobuje samotné odmítnutí. Způsobuje ji očekávání, že odmítnutí přijde.
A někdy právě toto očekávání dokáže ovlivnit život více než jakákoliv skutečná kritika.
Napsat komentář