Když se řekne trauma, mnoho lidí si představí jednu konkrétní událost. Dopravní nehodu. Přepadení. Znásilnění. Válku. Něco, co rozdělilo život na období předtím a potom.
Takové zkušenosti skutečně mohou vést k posttraumatické stresové poruše neboli PTSD. Člověk přežije situaci, která ho extrémně vyděsí nebo ohrozí na životě, ale jeho mozek ji nedokáže zařadit mezi minulost. Událost skončila, jenže nervový systém se podle toho nechová. Jako by stále čekal, že se nebezpečí vrátí.
Někteří lidé se probouzejí z nočních můr. Jiným se vybavují obrazy, které nechtějí vidět. Stačí zvuk, vůně nebo místo a tělo zareaguje dříve, než stihne zasáhnout rozum. Zrychlí se tep, stáhne žaludek, dostaví se napětí. Člověk ví, že je v bezpečí, ale jeho organismus tomu nevěří.
Proto bývá PTSD někdy popisována jako porucha paměti. Ne proto, že by člověk zapomínal, ale protože minulost odmítá zůstat minulostí.
Vedle PTSD se v posledních letech stále častěji mluví o komplexní posttraumatické stresové poruše, označované jako CPTSD. Na první pohled vypadají obě diagnózy podobně. V obou případech stojí na začátku trauma. V obou případech se mohou objevovat úzkosti, problémy se spánkem nebo vtíravé vzpomínky. Tím ale podobnost z velké části končí.
Rozdíl není ani tak v závažnosti prožitku jako spíše v jeho délce.
Člověk s PTSD často dokáže ukázat na konkrétní událost, která všechno změnila. Lidé s CPTSD to mnohdy neumějí. Ne proto, že by si nepamatovali, co se stalo, ale protože žádný zlomový okamžik neexistoval. Trauma nebyla jedna událost. Bylo to prostředí.
Může jít o roky domácího násilí. Dětství strávené s rodičem závislým na alkoholu. Opakované ponižování. Dlouhodobé zanedbávání. Situace, kdy člověk žije ve strachu tak dlouho, že ho začne považovat za normální součást života.
Dítě, které vyrůstá v takových podmínkách, se nepřizpůsobuje jen jednotlivým krizím. Přizpůsobuje se celému světu. Učí se, že bezpečí není samozřejmost. Že důvěra může být nebezpečná. Že emoce je lepší skrývat. Tyto strategie často fungují. Pomáhají přežít. Jenže problém nastává o mnoho let později, když už nebezpečí dávno pominulo a mozek stále jede podle starých pravidel.
Právě proto bývají následky CPTSD mnohem širší než u klasického PTSD.
Nejde jen o vzpomínky na minulost. Do hry vstupují vztahy, sebevědomí a identita. Mnoho lidí s CPTSD vyrůstalo s pocitem, že problém je v nich samotných. Ne že se dějí špatné věci, ale že oni sami jsou špatní. Tento rozdíl může znít nenápadně, ve skutečnosti je však obrovský.
Pokud člověk zažije autonehodu, většinou nepochybuje o vlastní hodnotě. Ví, že se mu stalo něco hrozného. Pokud ale roky poslouchá, že za nic nestojí, že je přítěží nebo že si nezaslouží lásku, začne tomu časem věřit. A právě takové přesvědčení si často nese i do dospělosti.
Není proto překvapivé, že lidé s CPTSD bývají dlouhé roky léčeni pro úzkosti nebo deprese. Někdy navštěvují terapeuty, střídají zaměstnání nebo opakují stejné problémy ve vztazích, aniž by si uvědomovali společného jmenovatele. Minulost se nevrací v podobě konkrétních obrazů. Vrací se v podobě očekávání. V podobě přesvědčení o sobě samých. V podobě pocitu, že svět není bezpečné místo.
V posledních letech se proto mění i pohled odborníků na trauma. Dříve se pozornost soustředila hlavně na samotnou událost. Dnes se více zkoumá, jak dlouho trvala, v jakém věku nastala a jaké vztahy člověka během ní obklopovaly.
Dva lidé mohou zažít podobně bolestivé věci a přesto je jejich psychika zpracuje odlišně. Velkou roli totiž hraje, zda měl člověk někoho, komu mohl věřit. Zda existovalo místo, kde se cítil bezpečně. Zda vedle traumatu existovala také zkušenost podpory.
To je možná jedna z nejdůležitějších věcí, které výzkum traumatu za poslední roky ukázal. Lidská psychika není izolovaný systém. Neuzdravuje se ve vzduchoprázdnu. Vztahy, ve kterých žijeme, mohou být zdrojem zranění, ale také jedním z hlavních zdrojů zotavení.
Lidé někdy očekávají, že uzdravení znamená zbavit se všech následků. Že jednou přijde den, kdy si na trauma vzpomenou bez emocí a všechno bude definitivně za nimi. Ve skutečnosti bývá cesta jiná. Minulost nezmizí. Změní se její vliv.
Vzpomínky zůstávají stejné. Postupně se však mění místo, které v životě zaujímají.
Trauma pak přestává být něčím, co řídí každý den. Stává se součástí životního příběhu, nikoliv jeho hlavním autorem.
Napsat komentář