Když lidé slyší slovo schizofrenie, často si představí člověka, který ztratil kontakt s realitou. Když se řekne bipolární porucha, většina si vybaví střídání depresí a mánie. Jen málokdo ale ví, že existuje diagnóza, která v sobě spojuje oba tyto světy. Jmenuje se schizoafektivní porucha a patří mezi nejméně pochopená psychiatrická onemocnění.
Není to překvapivé. Sama psychiatrie měla dlouhá desetiletí problém tuto diagnózu přesně zařadit. Stojí totiž někde mezi poruchami nálady a psychotickými poruchami. Člověk může zažívat těžké deprese, mánie nebo hypománie, ale současně také psychotické příznaky, jako jsou bludy, halucinace nebo významně narušené vnímání reality. Právě tato kombinace bývá důvodem, proč je diagnostika složitá a někdy trvá i několik let.
Přestože název diagnózy může znít děsivě, realita bývá často mnohem méně dramatická, než jak ji vykreslují filmy nebo veřejné představy. Mnoho lidí se schizoafektivní poruchou pracuje, studuje, zakládá rodiny a vede běžný život. Abychom ale pochopili, co tato diagnóza skutečně znamená, je potřeba nejprve porozumět jejím dvěma hlavním složkám.
Bipolární porucha: život mezi dvěma extrémy
Bipolární porucha patří mezi poruchy nálady. Je charakteristická střídáním depresivních a manických epizod. Během deprese člověk často ztrácí energii, motivaci i schopnost vidět budoucnost optimisticky. To, co zdravému člověku připadá jako běžná překážka, může člověku v depresi připadat jako nepřekonatelná zeď. Nejde pouze o smutek. Deprese mění způsob, jakým člověk přemýšlí, cítí i vnímá realitu.
Na opačné straně spektra stojí mánie. Ta bývá často veřejností nepochopena nebo romantizována. Mnozí si pod ní představují jen dobrou náladu a příval energie. Ve skutečnosti může být velmi nebezpečná. Člověk během mánie spí jen minimálně, má pocit výjimečných schopností, dělá impulzivní rozhodnutí a často ztrácí schopnost realisticky vyhodnocovat situaci. Někteří lidé utratí během několika dní celoživotní úspory, jiní dávají výpovědi, stěhují se do zahraničí nebo rozjíždějí velkolepé projekty bez jakéhokoliv reálného základu.
Právě střídání těchto extrémních stavů je podstatou bipolární poruchy.
Schizofrenie: když se změní samotná realita
Zatímco bipolární porucha ovlivňuje především náladu, schizofrenie zasahuje samotné vnímání reality. Mezi nejznámější příznaky patří bludy a halucinace. Blud není obyčejný omyl ani zvláštní názor. Je to pevné přesvědčení, kterému člověk věří navzdory důkazům o opaku.
Může jít například o přesvědčení, že je sledován tajnými službami, že mu média posílají skryté zprávy nebo že má zvláštní poslání zachránit svět. Pro okolí mohou tyto myšlenky působit absurdně. Pro člověka, který je prožívá, však dávají dokonalý smysl.
Moderní neurověda ukazuje, že během psychózy dochází ke změnám v dopaminovém systému mozku. Mozek začne přikládat mimořádný význam běžným událostem. Náhodný pohled kolemjdoucího, titulek v novinách nebo text písně v rádiu mohou získat pocit hlubšího významu. Vědci tento jev označují jako aberantní salienci. Zjednodušeně řečeno mozek začne označovat běžné věci za mimořádně důležité.
Právě z tohoto procesu často vznikají bludy a psychotické interpretace reality.
Když se oba světy spojí
Schizoafektivní porucha vzniká ve chvíli, kdy se příznaky poruchy nálady a psychotické příznaky objeví u stejného člověka. Pacient tak může procházet těžkou depresí, současně zažívat psychózu a později se dostat do manické epizody.
Právě tato kombinace dělá ze schizoafektivní poruchy jednu z nejkomplexnějších psychiatrických diagnóz. Nejde pouze o špatnou náladu. Nejde pouze o psychózu. Jde o spojení obou světů.
Podle současných diagnostických kritérií je důležité, aby psychotické příznaky existovaly alespoň po určitou dobu i nezávisle na poruše nálady. Právě tím se schizoafektivní porucha odlišuje od bipolární poruchy s psychotickými příznaky.
Pro běžného člověka může tento rozdíl znít jako detail. Pro psychiatry je ale zásadní.
Proč bývá diagnóza složitá
Jedním z důvodů, proč bývá schizoafektivní porucha diagnostikována až po delší době, je skutečnost, že její příznaky se překrývají s jinými diagnózami.
Můj vlastní příběh je toho dobrým příkladem. Dlouhé roky se zdálo, že hlavním problémem jsou deprese. Později přišla mánie a diagnóza bipolární poruchy. Teprve mnohem podrobnější pohled na psychotické příznaky a jejich časový průběh vedl k závěru, že jde o schizoafektivní poruchu.
Zpětně to dává smysl. Jenže ve chvíli, kdy člověk jednotlivé epizody prožívá, bývá velmi obtížné vidět celý obraz. Navíc mnoho pacientů si některé psychotické příznaky dlouho neuvědomuje nebo je nepovažuje za důležité.
Diagnostika proto často připomíná skládání puzzle, jehož jednotlivé dílky se objevují v průběhu několika let.
Co se děje v mozku
Přesný mechanismus vzniku schizoafektivní poruchy stále není zcela objasněn. Vědci se ale domnívají, že významnou roli hraje kombinace genetických predispozic, biologických faktorů a vlivů prostředí.
Výzkumy opakovaně ukazují změny v dopaminovém systému, který souvisí s psychotickými příznaky, i v dalších neurotransmiterech, jako je serotonin nebo glutamát. Současně bývají pozorovány změny v oblastech mozku zodpovědných za regulaci emocí, rozhodování a zpracování významu informací.
Laicky řečeno se zdá, že mozek má problém nejen s regulací nálady, ale také s tím, jak interpretuje realitu.
Právě proto mohou vedle sebe existovat depresivní myšlenky, manické přesvědčení o vlastní výjimečnosti i psychotické interpretace okolního světa.
Největší mýtus o schizoafektivní poruše
Když lidé slyší slovo schizoafektivní porucha, často si představí někoho, kdo není schopný normálně fungovat. Tento stereotyp je jedním z největších problémů, kterým lidé s touto diagnózou čelí.
Ve skutečnosti samotná diagnóza neříká téměř nic o tom, jak bude člověk fungovat v běžném životě. Existují lidé se schizoafektivní poruchou, kteří potřebují dlouhodobou podporu. Existují ale také lidé, kteří pracují na odpovědných pozicích, studují vysoké školy nebo podnikají.
Diagnóza sama o sobě neurčuje budoucnost.
Určuje pouze to, s jakými obtížemi se člověk během života potýká.
Dnes pracuji v technologické firmě, vedu projekty, cestuji za obchodními partnery, píšu články a žiji běžný život. Většina lidí by na první pohled vůbec nepoznala, že mám závažnou psychiatrickou diagnózu. To neznamená, že nemoc zmizela. Znamená to pouze, že léčba funguje a že člověk se může naučit se svou diagnózou žít.
Diagnóza není konec příběhu
Když člověk poprvé uslyší diagnózu schizoafektivní poruchy, často zažije šok. Internet je plný děsivých informací a katastrofických scénářů. Není divu, že mnoho lidí získá pocit, že jejich život právě skončil.
Moje zkušenost je ale jiná.
Nejtěžší nebyla samotná diagnóza. Nejtěžší byly období, kdy jsem netušil, co se se mnou děje, a snažil se bojovat s nemocí bez pochopení toho, proti čemu vlastně stojím. Paradoxně právě diagnóza přinesla určitou úlevu. Pojmenovala problém a umožnila hledat správnou léčbu.
Schizoafektivní porucha není dvojnásobná osobnost. Není to nebezpečnost. Není to rozsudek nad zbytkem života. Je to chronické psychiatrické onemocnění, které kombinuje poruchu nálady a psychotické příznaky.
A stejně jako u mnoha jiných chronických nemocí platí, že správná léčba může člověku vrátit život, o kterém si myslel, že ho navždy ztratil.
Možná právě proto dnes svou diagnózu nevnímám jako konec příběhu. Spíše jako vysvětlení kapitoly, které jsem dlouho nerozuměl. A jakmile člověk pochopí, s čím bojuje, má mnohem větší šanci naučit se s tím žít.
Napsat komentář