Ahoj,

jmenuji se Romana, je mi 29 let, baví mě cvičit a celkově sport a seberealizace.

Mám diagnostikovanou bipolární afektivní poruchu, která mi byla diagnostikovaná v Havířově 27.4.2022.

Již v pubertě jsem začala pociťovat návaly smutku a pláče, tenkrát jsem ještě nevěděla co to znamená. Bylo nutkání si ubližovat a byly myšlenky i na sebevraždu. Měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád, protože ve skutečnosti jsem se neměla ráda já. Život šel dál, střední škola, kde se opakovaly smutky a tmavé období. Poté jsem začala pracovat a v určitém období se vynořilo zpátky to, co jsem prožívala v pubertě, ale mnohem mnohem silnější. Byly to pocity smutku, beznaděje, nechuť do života a myšlenky na sebevraždu. 

V té době už jsem si uvědomovala, že něco není v pořádku a vyhledala odbornou pomoc, konkrétně psychiatričku. Ta mě ale pouze cpala prášky a nevnímala moje manické a depresivní období, které se mi střídalo. 

To stejné platilo i u moje psycholožky, nikomu nepřišlo divné, že mám manické epizody, které se projevovaly nadměrným utrácením, chutí k sexu, cestováním, nespavostí a nadměrným mluvením. A nebo depresivním obdobím. Až poté jsem jednou jsem měla extrémní mánii, kdy jsem docestovala z Brna až za Ostravu do Bohumína, kde mě našla PČR s tím, že jsem pohřešovaná a že mě někdo hledá. Odvezli mě na policejní stanici, kde mě vyslechli a zavolali záchranku. Po vyšetření jsem byla odvezena do psychiatrické nemocnice, kde mi diagnostikovali Bipolární poruchu. Tam jsem byla 1 měsíc hospitalizovaná, skončila mi mánie a začala opět deprese. Cyklí se mi to zhruba měsíc na měsíc. Měsíc v kuse mám depresivní stavy, měsíc jsem v rovnováze. Díky lékům a dobře nově zvoleném psychiatrovi se mě již manické stavy téměř neobjevují.

Momentálně navštěvuji psychiatra a psycholožku.

Užívám Brintelix, Lamictal a Abilify.

Psychiatrička mi hodně pomáhá, má dobré otázky a postupně zjišťujeme příčinu nemoci.

Moje nemoc pochází s největší pravděpodobností z dětství z rozvodu rodičů.

Podporu od rodiny a přátel mám velkou.

Největší výzva, kterou jsem čelila bylo období hluboké deprese, kde jsem byla v práci, kde nebylo možné PN. Deprese byly tak silné, že jsem to chtěla vzdát.

Nikdy jsem se nesetkala s předsudky s mojí nemocí, pouze s nepochopením.

Život s touto poruchou je těžký, ale dá se dojít do fáze rovnováhy a stabilizovat se na delší dobu, proto to již nevzdávám a naopak jsem vděčná, když mi je dobře, jako každému normálnímu člověku. Chce to hodně sil. Hodně štěstí každému člověku s jakoukoliv psychickou nemocí.

Radost mi přináší cvičení, když je mi dobře.