Příběh Lucie

Mám HPO, úzkostně depresivní poruchu a syndrom závislosti. Občas říkám, že jsem takový sběratel diagnóz. Tři roky jsem stabilní. Hodně mi pomohla správně nastavená medikace, terapie a práce na sobě. Byla to ale dlouhá cesta. Doktor se mnou řešil různé možnosti, ale já vždycky říkala, že potřebuju hlavně chodit a chodit, protože právě při pohybu si dokážu srovnat hlavu. Jenže ani to dlouho nestačilo a trvalo roky, než jsme našli medikaci, která opravdu zabrala. Zná mě už devět let a dnes říká, že má radost, když si vzpomene, jak jsem dřív fungovala. Jak jsem chvíli chodila, chvíli nechodila, volala o půlnoci a byla úplně na hraně. Prý se dlouho divil, že vůbec ještě žiju.

Dnes ráno jsem zase odcházela do práce chvíli po tom, co holky vstaly na autobus. Klidné ráno přerušil telefon: „Kde jsou boty? Kde je lítačka?“ Přesně ten typ situací, který člověka rozhodí dřív, než vůbec začne den. Cestou do práce jsem si napsala seznam věcí, podle kterých pojedu odpoledne, protože včerejšek jsem absolutně nezvládla.

Křičela jsem na dceru a ona pak brečela jak blázen. Kvůli úkolu do školy jsme udělaly scénu na dvoře, kde je nově i kadeřnictví. Se sousedkou, spolubydlící i majitelem domu jako publikem. A já už byla úplně vyčerpaná. Řekla jsem dceři, že si potřebuju na chvíli fyzicky odpočinout prací. Vzala jsem lopatu a snažila se vyrývat kořeny z hlíny, protože jsem cítila, že se potřebuju nějak vybít. Chtěla jsem chvíli jen mechanicky makat a vypnout hlavu. Řekla jsem jí, ať zkusí úkol sama a že za chvíli přijdu. Jenže ona se nechtěla hnout a celé to vybuchlo. Nakonec jsem se „vybila“ taky. Jen psychicky.

Holky jsem si přebírala od táty od včerejška do středy. Doma chaos. Jedna postel povlečená, druhá ne. Všude látky a rozšité věci. Ve čtvrt na osm večer jsem si vzpomněla, že jsem chtěla upéct kuře. Naštěstí to zachránila makrela.

Moje starší dcera má těžké ADHD a medikaci. Ve škole má asistentku. Musíme kontrolovat aktovku, věci, úkoly. Sama si k nim většinou nesedne, i když občas se zadaří a začne sama aspoň obyčejnou tužkou. Pak to spolu dokončíme. Letos jí bude třináct. Pořád je to moje mazlivé zlatíčko. Tedy ne vždycky. Kupodivu.

Někdy mám pocit, že jen běhám od jednoho chaosu k druhému. A do toho dobře míněné rady okolí. „Proč s ní ty úkoly neuděláš?“ „Proč ji nedáš na nějaký sport?“ Jenže lidé nevidí ten zbytek. Nevidí, že někdy člověk prostě potřebuje chvíli klidu s lopatou v ruce. Že dítě s ADHD nevydrží u všeho a že každá aktivita stojí obrovské množství energie. Dcera chodí už čtyři roky na lidové tance a na chovatelák. I tam někdy protestuje, tvrdí, že je unavená nebo že jí není dobře. Ale nakonec bývá ráda, že šla.

Já sama jsem tři roky stabilní. Ale někdy ta nemoc stejně vystrčí růžky. Nedávno jsem měla po dlouhé době opravdu špatný den. Takový ten stav, kdy už člověk neví kudy kam. Chodila jsem v noci přes hodinu venku a brečela, jen abych neudělala nějakou hloupost. Znovu přišly černé myšlenky, jestli by všem nebylo beze mě líp. Nebyla by. Vím to. Asi. Určitě.

Dřív byly s těmi stavy spojené sebepoškozování a pokusy o sebevraždu. Dnes už je to naštěstí výjimečné. Ale pořád je to součást mě a asi vždycky bude. Přitom jsem dnes vlastně spokojená. Přestěhovala jsem se, dotáhla rozvod a mám pocit, že jsem to konečně já. A skoro mám strach to vyslovit nahlas, aby se zase něco nepokazilo. Jenže pak přijde jeden den a člověk má pocit, že ho to všechno táhne zpátky.

V práci, kterou miluju, dostal jeden kolega nepříjemný proslov od šéfa. Je nevidomý, má zřejmě autistické rysy a často chodí pozdě, i když už tak má posunutou pracovní dobu. Bylo mi ho strašně líto. Přišlo mi ponižující, že to šéf řešil přede mnou. A přesně takhle moje hlava funguje. Všechno nasávám. Všechno prožívám moc.

Pak si člověk začne říkat: „Co dělám špatně? Jsem vůbec dobrá máma? Proč to ostatní zvládají líp?“ A přitom ví, že spousta rad je myšlená dobře. Jen někdy přijdou v momentě, kdy už člověk sotva drží pohromadě sám sebe.

A už tak je to dlouhé, takže o vztazích bych vlastně mohla napsat samostatný příběh. Teď mám přes rok kamaráda… přítele? Občas skoro nepřítele. Strašně se bojím připoutat a věřit, i když vlastně věřím. Je to jak na houpačce a i přes terapie vztahy pořád moc nezvládám.

Na začátku jsme si řekli, že emoce necháme stranou. Což je pro člověka s emočně nestabilní poruchou vlastně dost absurdní rada. Já totiž všechno prožívám naplno. Miluju a nenávidím. Jsem neuvěřitelně šťastná a pak zase šíleně nešťastná. Někdy mám chuť všechno ukončit dřív, než to ukončí on. A protože jsem přecitlivělá, dokáže mě zranit i maličkost.

Občas to bolí tak moc, že mám pocit, jako bych měla na srdci kámen a nemohla s tím hnout. Jediné, co pomůže, je křičet nebo brečet. Nejlépe o samotě, aby to neviděl on ani nikdo jiný. A pak přijde den, kdy jsem zase šťastná tak, že mám pocit, že létám někde ve vesmíru. A poprvé po dlouhé době někde cítím bezpečí.

Je to blázinec. Ale stojí mi to za to.

Terapeutka říká, že jsem konečně potkala chlapa, kterého si zasloužím. A nejhorší je, že stejně jako si v sobě nesu dlouho ty hezké věci a slova, nesu si v sobě i ty bolavé. Ze vztahů. Z minulosti. Z celého života.

Ale to už by opravdu bylo skoro na knížku.

Nakonec jsem si uvědomila jednu věc. Musím zpomalit. Dělat věci postupně. Psát si seznamy. Nechtít zvládnout všechno najednou. A hlavně si připomínat, že i s psychickými problémy se dá žít plnohodnotný život.

Někdy je to těžký boj. Ale pořád krásný život. A my tři se máme dobře. Jsme vlastně úplně normální rodina. Fakt. Jen někdy trochu hlučnější, chaotičtější a unavenější než ostatní.

A víte co? I když vás psychika občas stáhne zpátky, dá se to překonat. Protože časem zjistíte jednu důležitou věc: že stejně jako to přišlo, může to zase odejít.