Můj příběh začal ve chvíli, kdy mě a mého bratra odvezli od tatínka babička s dědou. Mně byl jeden rok, bratrovi šest. Od té doby jsme žili spolu – já, bratr, babička, děda a maminka. Tatínka jsem od toho dne neviděla až do svých 28 let. Ale k tomu se ještě vrátím.
Byla jsem malá, spoustu věcí si nepamatuji. Pak přišel den, kdy mi bylo šest let. Maminku našli oběšenou ve sklepě. Byla jsem v první třídě. Z pohřbu si nepamatuji nic. Jen útržek – chaos, plný dům lidí a to, že nás s bratrem odvedli k tetě do vedlejší části města. A pak ticho.
Další rána přišla, když mi bylo čtrnáct. Přišla jsem ze školy a doma byla teta. Řekla mi, že tu byla policie. Děda umřel. Skočil pod vlak. Ve čtrnácti jsem vůbec nevěděla, jak s tím naložit. Když teta odešla, babička seděla v křesle, houpala se a říkala, že chce jít za dědou. Já to tehdy chápala tak, že chce jít do nebe.
Zůstali jsme tři – já, bratr a babička.
Pro mě to bylo strašně těžké. Nebyl nikdo, kdo by se mnou mluvil. Nikdo, kdo by tu pro mě byl. Když mi bylo nejhůř, sedla jsem si do koupelny, zhasla, houpala se a ptala se: „Maminko, proč jsi mě tady nechala?“
Čas plynul. Tatínek bydlel asi půl hodiny od nás, ale nikdy nepřijel. Prostě nebyl. V mojí duši byl jen strach a smrt. Nic jiného jsem neznala. Navíc jsem kolem sebe slýchávala, že je to „anamnéza“ a že se taky zabiju. Tahle věta mě provázela celé dětství.
Naučila jsem se ten smutek schovávat. Myslela jsem si, že takhle to mají doma všichni. Venku jsem byla nezastavitelná, plná energie. Dnes vím, že to byla euforie střídající se s hlubokými propady do deprese. Neznala jsem střed. Nevěděla jsem, že existuje něco jako zdravá, klidná mysl.
V pubertě jsem začala „žít“. Ve skutečnosti jsem utíkala. Alkohol, párty, promiskuita. Lítala jsem z jedné noci do druhé, z jedné postele do druhé. Myslela jsem si, že si užívám život. Dnes vím, že jsem jen hledala rodinu a pocit, že někam patřím.
Ve 25 letech jsme zjistili, že babička má Alzheimerovu chorobu. Do té doby jsem si myslela, že mě nemá ráda. Ve skutečnosti byla nemocná a já byla příliš malá na to, abych pochopila, co se děje.
Bratr se ve 23 letech oženil a odstěhoval. Zůstaly jsme s babičkou samy. Její nemoc byla pro mě naprosto neuchopitelná. Padala na zem, utíkala v noci do sklepa, já ji zvedala, brečela a znovu cítila strach. Těch situací bylo nespočet.
Nikdy jsem nepoznala, jaké to je být psychicky v pořádku.
Od osmnácti jsem žila naplno – nebo jsem si to aspoň myslela. Ve skutečnosti jsem jen dál utíkala. A pak přišly moje 28. narozeniny. Potkala jsem svého budoucího manžela. Po roce jsem se zamilovala, začali jsme spolu žít. Najednou jsem měla rodinu. Domov.
Po dvou letech se nám narodil syn.
A tím začalo peklo.
Po porodu přišly těžké deprese. Nevěděla jsem, co se děje. Jen mi bylo strašně. Dnes vím, že člověk často ani netuší, že má depresi. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, jak se opravdu cítím, všechno bych ze sebe dostala. Byla bych vděčná, že někoho zajímám.
Rok a půl po porodu jsem mluvila s kamarádkou. Řekla mi svůj příběh a já poprvé pochopila, že nejsem „vadná“, ale že jsem nemocná a potřebuju pomoc. Odvezla mě k psychiatričce. Dostala jsem léky a začaly zabírat.
Manželství ale skončilo rozvodem. Nemoc zasáhla náš vztah.
Když mi bylo lépe, léky jsem vysadila. Myslela jsem si, že už je nepotřebuju. Do dvou týdnů jsem spadla zpátky. Trvalo tři měsíce, než začaly znovu fungovat.
Zůstala jsem sama se synem. Byly mu čtyři roky. Musela jsem fungovat. Měla jsem dvě práce. Jeli jsme na autopilota. Nebylo možné zastavit. Neměla jsem rodinu, o kterou bych se opřela.
A přesto se vždycky někdo objevil. Říkala jsem jim andělé.
Hledala jsem pomoc všude. V ezoterice, v kamenech, v kartách. Hledala jsem úlevu. Jednou jsem stála v práci a v hlavě mi znělo: „Jsi špatná. K ničemu.“ A pak přišla myšlenka: „Zabij se.“
A v té chvíli… se mi ulevilo. Jako by se objevila cesta.
Ale já chtěla žít.
Sebevražda není jednoduchá. Člověk chce žít, ale zároveň každý den prožívá peklo. Bez radosti. Bez smyslu. Dlouhé roky.
Když bylo synovi osm let, 23. 12. 2017, jsem šla do Tesca. Tam jsem se v jedné zvláštní situaci seznámila se svým současným partnerem. Člověkem, který mě nosí na rukou. Darem z nebes.
Díky němu jsem nebyla sama. Ale moje nitro bylo pořád rozbité. Strachy, třesy, myšlenky na smrt. Začala jsem chodit k psycholožce a psychiatričce, ale nic nepomáhalo.
Pak jsem potkala ženu, která mě neodsuzovala. Mohla jsem s ní mluvit o smrti. Ona mě propojila s pastorem, kterého jsem kdysi znala.
Setkali jsme se. Vyprávěl mi svůj příběh. A pak mi řekl dvě věty, které mi změnily život:
„Všechno zlé, co si o sobě myslíš, je lež.“
„Nikdy už nebudeš sama.“
Ukázal na nebe.
A já uvěřila, že Bůh je živý.
Začala jsem chodit do církve. Nebylo to okamžité uzdravení. Byl to proces. Po nějaké době ale přišel další pád. Skončila jsem v psychiatrické léčebně. Bylo to těžké, ale byla to nutná cesta.
Po návratu jsme s lékařkou nastavily medikaci. Dnes říkám, že mám „koktejl léků na míru“. Stabilizace trvala tři čtvrtě roku.
A do toho všeho mi Bůh poslal do života muže plného lásky.
Postupně jsem začala odpouštět. Mamince. Dědovi. Sobě. Pochopila jsem, že všechno, čím jsem prošla, má smysl.
Jednou jsem při žehlení prožila silný moment. Jako bych nesla na zádech tíhu celého svého života. A najednou to spadlo. Odpustila jsem. Všem. I sobě.
A v tu chvíli jsem pochopila své poslání.
Pomáhat druhým.
Dnes pomáhám lidem, kteří prožívají deprese a myšlenky na sebevraždu. Vím, jaké to je. Ne radami. Ale tím, že naslouchám. Nabídnu objetí. Modlitbu. A hlavně naději.
Protože zoufalý člověk potřebuje vědět, že někomu na něm záleží.
To je láska.
Můj život není pohádka. Musím dodržovat režim, brát léky, starat se o sebe. Poslouchat své tělo. Ale dnes už se nemusím obhajovat.
Mám rodinu. Boží rodinu. Partnera, který mě miluje takovou, jaká jsem.
Po čtyřiceti letech pekla se dokážu opravdu zasmát.
A to je dar.
Bůh je láska.
Napsat komentář